UP AND DOWN

Život nabírá prazvláštní směr.

Nová kolbenka, která si zatím nezaslouží toto milé pojmenování. I když… dneska skoro každá práce budiž pochválena. Zatím mám na obživu štígro;-).

Už hůře je na tom moje ségra. Několik let nepracujícího chotě se snaží po 10 letech lenory a vášnivého vztahu s tuzemákem zapřáhnout do práce. Její srdceryvné nářky, že se půjde ožrat, ale aktuálně nemá za co a že se s ním rozvede, jestli okamžitě nezačne hákovat, se míjejí účinkem, páč chlapa měla pustit k vodě dávno, případně mu střelit pár po čuni, aby se zbleskoval a dneska mohlo být všechno jinak. Doporučila jsem jí, ať mu dá mošničku a pošle ho ke tchánům pro almužnu. Ségra, pilně pracující od maturity ve zdravotnictví a sociálních službách, se totiž po více jak dvaceti letech dočkala toho, že jejich zaměstnavatel svým ovečkám velmi opatrně sdělil, že pokud bude nějaká výplata, tak ta za měsíc únor a eště kdoví jestli… dneska nic neobvyklého. Jenže když v rodině vydělává jeden a i ten jeden vypadne, je famílie v hajzlu…

Ex. Tak ten pro změnu dostal padáka. Prý je zaměstnavatel kus hajzla a vydrbal s ním svinsky. Velmi opatrně jsem se dotázala, zda to nebylo náhodou tak, že ho něčím namích a milý ex mu nějakou natáhl... páč známe svoje papnhajmské, speciálně ty, co mají ungarische krev. Tak prý ne. Nicméně, důsledek je tentýž. Ex přestal platit na mladého chemika, který se aktuálně pachtí na lyžích v pícce v Krakonošově a mě jeho povinný lyžařský výcvik s cestou a pár heblama chybějícíma do výbavy lyžaře stál deset tácků.

Tak v té kolbence jsem byla dneska do půl sedmé. Pak jsem odjela slavnostně s haldou papírů domů a po nějaké chvíli mi blesklo hlavou, že jsem možná nezhasla tu vonnou svíčku, co si v kolbeně pálím, páč je tam divné ovzduší – prý ze sádrokartonových stěn (tuším, že se prokousává deskama azbest). Ha. Takže skokem zpátky do auta a valim tam. Dva nevydařené pokusy o odblokování a zablokování boudy, několik telefonátů značka s.o.s., svíčka samozřejmě žádná nehořela, páč ani tam žádná nebyla, páč jsem ji zodpovědně vyhodila do koše.

Takže jsem si zajela koupit dvě piva a tak si je tady popíjím a napadlo mě, že bych si taky mohla nějak postěžovat.. no komu už než tady tomu .. chce se říct papíru.

Tak hlavně že je mír.

A ať mi dají všichni svátek.

Obchod vietnamského spoluobčana. Zboží všeho druhu.

Vlezu tam, páč vždycky něco koupím. Minimálně o pár kaček levnější jar na nádobí nebo kondicionér na vlasy.

Lála se hrabe v sekci potřeb pro kutily. Konečně něco nalézá. Gumicuk! Mě, do té doby neznámá věc, nachází svůj význam. Třicet korun za to chce chlapec vietnamský, platíme a spokojeně se ubíráme do baráku.

Gumicuk je potřebná věc k upevňování jakéhokoliv nákladu kamkoliv. Má na obou koncích jakési výmysly k upevnění a jinak je celý z gumy, takže pruží.. teda většinou.

Tenhle gumicuk se při natáhnutí ani nehnul. Zachoval dekórum a svou původní délku. Čili guma buď:

- zteřela,

- nebo tam nikdy nebyla.

Co s tim? Lála opět nasedá na bajka a vyráží kup reklamovat. Po chvíli se vrací a vítězoslavně mává čímsi kovovým.. vzali mi to! Ale prachy jsem nechtěl! Vzal jsem si pájku!

Pájku…

Jdu se raději  koukat na televizi.

Lála se zaujetím hledá kus tavného kovu, aby novou pájku vyzkoušel. Vždycky jsem chtěl pájet… slyším ho.

To je divné.. ta pájka nemá žádný vypínač.. to se jenom tak strčí do zásuvky… slyším hlášení z kuchyně.

Chvíli je ticho, jen chrastí tavný kov a hrot nové pájky.

… pak se ozve rána a televize zhasne…

Ty vole… slyším hlesnou Lálu. On mi ten konec pájky vystřelil…a pááááááááááálííííííí…

Takže suma sumárum:

1.) Pájka na hovno,

2.) Vyhozená elektrika,

3.) Vypálená díra v kuchyňské lince.

No eště že to nešlo do oka.

Alfu jsem přejmenovala na Lálu, kdoví, proč.. páč si možná rád zpívá, nebo co.

Takže s Lálou jsme vyrazili na nákupy… jeho jsem poslala sehnat nějakou nezbytnost a já jsem vyrazila na nezbytnosti do mé oblíbené drogerky.

Měli v akci nějakou tu vůni do pokoje. Fukar Brís, či co. Občas to foukne do místnosti libou vůni.  Místo 250 jen 180. No nekup to.

Hodila jsem krabičku do košíku a hybaj do baráku. Lála, starý hulič, má byt zamořený nikotinem. Brís se zdál být dobrou volbou do chvíle, než jsem zjistila, že jsem si donesla korpus fukaru, rovněž baterii, která měla být součástí balení, ovšem bez další, nikoli nepodstatné součásti, teda bombičky s vonnou esencí. Špatné denní rozpoložení přispělo k tomu, že jsem byla na pokraji zhroucení. Taková škoda! A já hňup jsem si v obchodě nezkontrolovala, jestli je kýžený balíček kompletní! A aby toho nebylo málo, Lála po příchodu domů zjistil, že ve skříni se ukrývají dva podobné avšak prázdné fukary, čekající pouze na náhradní náplň, aby mohly konat své dílo… Vyhodila jsem prachy tam, kde nejsou okna!!

Hodný Lála, když mě viděl, osedlal bajka, popadnul brís a že to zkusí reklamovat. Účtenku jsem chytře hned po nákupu vyhodila, takže na dobré slovo. Vrátil se po půl hodině. Šťastný výraz ve tváři dával tušit, že jeho mise se neminula úspěchem.

Vrátili mu prachy a za ně koupil jinou náplň do starého fukaru, který doma našel. Zapnuli jsme stroje a blaženě vdechovali svěží vzduch. V mlžném odéru můj zrak padl na účtenku z obchodu, kde proběhla směna… vrácená částka 220,- Kč…

„Kdes byl tu vůni reklamovat??“

„No kde, v Kauflandu přece!“

„V kauflandu??? Tam jsem přece vůbec nebyla! Já to koupila v drogerce!!!“

Kuš.

A druhý den mám maila.

Hádej, co jsem našel pod sedadlem v autě??

Bombičku.

Kde jsou ty časy, kdy jsem trávila poklidné večery u netu a zapisovala příběhy, u kterých jsem se uchechtávala se sklenkou vína.

Hurónské akce do časných ranních hodin. Trmácení se po třech hodinách spánku do kolbenky. Jo, život se změnil. Třešně už nezrajou, jako kdysi. Kolbenka, družka moje věrná, mele z posledního. Ještě ji čeká rok života. Pak splyne s jinou kolbenkou, ale už se jí nikdy nebude takhle říkat. A já tam asi nebudu.

Těžká doba si žádá změnu. Zatím pořád zahřívám židli, či spíše židle – ne tak kvůli velkému zadku, ale spíše velkému vytížení;-) v kolbence, ale nové obzory se otevírají a já se jim nějak extra nebráním.

Nejprve se pro mě otevřely brány realit.

Nabídka dohozená kolegyní se zdála býti lákavou. Malování astronomických výdělků a růžové perspektivy makléřiny ze mě udělaly potenciálního dravce na poli realit. Absolvovala jsem nějaké školení a zkontaktovala pár lidí. Většinou mi bylo odpovědí: my žádnou realitku nechceme! Nedala jsem se odradit a zkoušela to dál. Sorry, ale všechny mé další pokusy o náběr kvalitní nemovitosti skončily tam, kde nejsou a nikdy nebyly okna.. ;-). A poslední rána pro mé odhodlání byla, když mi pár souputníků přiznalo, že za půl roku jejich makléřského působení se jim podařilo stěží nabrat pár rozpadlých kuč, z nichž se jim nepodařilo žádnou prodat a jediným výsledkem jejich podnikání byly náklady za reklamu, provoz a platby frančízantovi.. Poslední zbytky entuziasmu mi vzal fakt, že na každém rohu visí billboard s vysmátým makléřem a několik mých přátel se prodeji realit věnuje. Méně či ještě míň úspěšně.  Tehdy jsem vzdala myšlenku na realitní dráhu.

Okolnosti nás k tomu někdy přitlačí. Musela jsem si potupně přiznat, že nejsem pravý obchodník a neumím plamenně hovořit k potenciálním zákazníkům. Náboráři by řekli, že je to moje chyba. Ať. Tedy prodej baráků přenechávám jiným a smiřuju se s tím, že bavorákem asi nikdy jezdit nebudu.

Baráky se mě ale pustit nechtějí.

Všude kolem řádí krysa a práce prý není. Pracáky praskají ve švech a pracovní nabídky nepřicházejí. Nu, jak komu…

Další nabídka přišla opět z oblasti realit. Nikoliv nechat se zapřáhnout na své vlastní triko a sypat jiným, nýbrž být v pozici zaměstnance. Jiná firma, stejné město. Podmínky, o nichž se mi v kolbence ani nesnilo. Tedy, abych uvedla na pravou míru, snilo. A marně. Má to ale háček… Spíše hák.. chtějí po mě nástup od října. To nestihnu, leda bych překopala zákoník práce. Nevím, zda mě šéf na dohodu pustí a ani nevím, zda nechci s kolbenkou dojít do posledního dechu. Měla jsem se narodit v Japonsku, páč jsem stejně jako japončíci loajální k práci (i když skočit z okna kvůli vyhození z práce je podle mě fakt blbost;-). Možná až nezdravě.

Do úterka mám čas na rozmyšlenou. Ovšem, nesmím zapomenout, že ten, co chvíli stál, už stojí opodál. A týká se to nejen exmanžela, ale i nabídek práce.

Termín zahájení sčítání lidu klepe na dveře, takže i já jsem si vyrazila z kolbenky dříve, abych stihla na poště převzít veledůležité formuláře.

Sčítací komisařka číslo xy navštívila mé bydliště již dvakrát, bohužel však v čase, kdy je člověk obvykle v práci, takže mi nechala lístek, ať si vyzvednu laskavě formuláře na kontaktním místě. Proč ne, myslím si. Aspoň se nemusím zdržovat, vemu papír a pak to vyplním na netu.

V půl čtvrté vybíhám z kolbenky a mířím na kontaktní místo. V čekárně jsou čtyři lidi. Vevnitř asi jeden. Čekám. Za deset minut vylézá chlap s lejstrem. Další! Ozve se zevnitř. Tak jde druhý chlap, po něm babka, výrostek s knírkem, další babka.  Půl hodiny v čudu. Babka se souká ze dveří. Další!

Odhodlaně vstupuju dovnitř, v ruce přichystaný průkaz občana.

„Dobrý den, jdu si pro formuláře na sčítání lidu“.

„Sedněte si, to bude na dlouho,“ dí úřednice a hrabe se v hromadě papírů.

Na dlouho.. myslím si.. co je na dlouho? Najít mě podle rodného čísla, zapsat, že mi dává dva cáry papíru…

„Kde bydlíte?“, vyštěkne.

Spořádaně sděluji město a číslo popisné domu.

Baba zahrabe v papírech.

„Číslo vchodu?“

„Nevím. Na co číslo vchodu?“ kroutím hlavou.

„To tady musím napsat, jinak vám to nedám,“ baba zvyšuje hlas. „Tak aspoň číslo bytu,“ dodává smířlivě.

„105,“ usmívám se, nic zlého netuše.

„To není číslo vašeho bytu!“ zvedne hlas.

„Jak není číslo mého bytu??? Vy víte, jaké já mám číslo bytu??“. Začínám se dostávat do varu.

„Takové číslo v tom domě není!“

No to se dozvídám noviny! "Takže já mám na smlouvě o bytu, na inkase, na elvéčku, na všech dokumentech číslo bytu 105 a vy tam to moje číslo nemáte?"

„Tady do toho formuláře se píše jiné číslo,“ poučuje mě baba.

„Jaké jiné číslo?“ zvyšuju hlas tentokrát já.

„Statistici mají jiné číslování!“

A kurva!

"Tak ať si to vypíší statistici sami ne?? Proč se mě vyptávají na můj byt, s mojím číslem a chtějí tam jakési číslo jiné? Svoje???"

Otevírá se mi kudla v kapse. Nechci se hádat. Fakt dneska ne.

„Helejte, dejte mi ty papíry  a já si to vyplním doma na netu sama," natahuju ruku s občanem.

„To nejde! To si tady musím zapsat a pak vám to teprv můžu dát! Jenže když někdo ani nezná číslo vchodu… “ pronáší s úšklebkem.

Nevěřím vlastním uším. „Číslo vchodu, milá paní, po mě NIKDY NIKDO nechtěl! Číslo domu a číslo bytu ano a to jsem vám již sdělila. Takže je mi líto, nic dalšího nevím, takže se asi budete muset obejít bez něj!“

Kudla v kapse se otevírá  o něco víc.

Baba brble. Poslední smířlivý pokus z mé strany. Fakt se nechci hádat.

„Tak jak je to s tím číslem?“ ptám se.

„A v kterém patře bydlíte?“

„V prvním.“

„Kolikátý je váš byt, když vejdete do vchodu?!

„No to už si snad děláte srandu ne?? To zajímá KOHO??? Vím já? Nezajímají mě jiné byty, navíc v baráku, kde je 125 bytů a já mám vědět, kolikátý je ten můj? Z které strany mám počítat??“

„Doprava!“

„Doprava? A proč doprava, když se v tom vchodě dá jít i doleva?? Dobrá tedy, jedem doprava.  Tak to je asi číslo 3, ale vzhledem k tomu, že jsem v prvním patře, tak asi to bude číslo 6.. a vememe – li v úvahu, že se jedná o pavlačák, ve kterém jsou byty na obě strany, doleva i doprava, pak to může být i číslo 11 nebo také číslo 15.. můžete si vybrat! A jinak mám sto pět!!“

„Vy mě vůbec nechápete! To není vaše číslo!“

„Ne, to je totiž vaše číslo!“

Kudle uletělo péro.

Zuřím. Odcházím. Bez pozdravu. Třískám dveřma. 20 minut ztraceného života.

Tak. Nechala jsem se unést. Totální blbostí úředníka, který za to možná tak úplně nemůže. Dostihla mě cypovina největšího kalibru, když už jsem si myslela, že větší nesmysly, než mě v poslední době obklopují v kolbence, mě jen tak nepotkají. How wrong I was!

Absurdistán se opět projevil.

Totálně vyhozené státní peníze. Co státní! Peníze daňových poplatníků! Jiná čísla bytů, čísla vchodů – nač??  Na co, kurva, platíme úředníky na katastru nemovitostí? Je to vůbec k něčemu? Když teď blázen statistik ruku v ruce s pošťákem si vymýšlí numera, jak se jim zlíbí? Jen tak mimochodem, koukám na výpis z katastru nemovitostí, mám tam správné číslo baráku a mám tam číslo bytu. 105. kua, tak jaké číslo bych jim ještě měla dávat?

Tak kdo je tady blázen??

To by mě zajímalo, kde to vlastně těch deset let bydlím... No, musím konstatovat, že velmi pravděpodobně nedostanu svůj list, pokud nezjistím číslo vchodu a bytu. A to se fakt nedá.

To mi poser nohy. To abych si přichystala deset tácků;-).

Touha začít žít zdravě po pětatřicátém roku věku začíná přinášet své ovoce;-).

Připomenu si několik historických okamžiků amatérského sportovce, které by měly být zároveň varováním pro ty se stejnými choutkami a chatrnější tělesnou schránkou.

Loni na jaře při sběru proutků na šmigrust se mi podařilo na mirném kopečku přeletět přes řidítka. Zapomněla jsem, jakou sílu mají kotoučové brzdy;-). Hlavu zachránila přilba, koleno dostalo první zásah.

Na inlajnech o několik dní později:

Velkou rychlostí vjíždím do zatáčky. Za ní prudší sjezd. V něm do protisměru dýchavičně stoupají na inlajnech dva souputníci. Evidentně jsou na tom s inlajnovým jezdectvím hůř než já… bohužel, z kopce mají brusle větší rychlost a abych se vyhla přímo na mě mířícímu důchodci, který se mi evidentně vyhnout nehodlá, vrhám se po hlavě na trávník. Krycí manévr zachraňuje palicu, nikoliv však po ní následující koleno a na něm džínové kraťasy. Můj oblíbený sportovní úbor šel do kopru a koleno do obvazu.

Léto vyléčilo všechny rány. Vlastně jedna přibyla. Výklopník na Baťáku, při country zábavě, byl svědkem, jak mi při nočním běhu na WC na všudypřítomném bahýnku poněkud podklouzla noha a do bárky, která byla té noci mým útočištěm, jsem se dobelhala se zkrvaveným kolenem, kvůli kterému jsem nemohla celé léto nosit sukni…

A napadl nám sníh. Takže hurá na snowbord!

Silvestrovskou vyjížďku jsem tu už popisovala. Sotva se otloukané koleno trochu probralo k životu, dostalo stahovačku a chránič a vyrazila jsem znovu. Tentokrát byl boční náraz mírný, ovšem do systematicky  pochroumávaného kolena dostačující. Dokonce jsem s otokem vyrazila na ortopedii, kde mi bylo sděleno, že zlomenina žádná, voda v koleni taky ne a na ten mírný otok by mi dali ortézu, ale akorát není skladem;-). Takže jsem si koupila nové chrániče a vyrazila opět na bílé pláně. Další pád na koleno ztlumil kvalitnější chránič a otok do rána zázračně zmizel. Zato nemůžu skoro hýbat pravou rukou v rameni. Patrně natáhlý sval z vleku;-).

Zem to vytáhne, opakuju si furt dokola omletou povídačku optimististů, co jsou dávno pod drnem. Mažu to ibuhepou a další týden vyrážím opět  trénovat své snowboardové umění.

Je teplá noc a hezky větrno. Čerstvý noční vzduch se opírá do kapuce a já bravurně vyjíždím na kotvě na pahorek a libuju si v tom, že jízda na vleku mi oproti předchozímu roku jde. Připínám prkno a dřív, než chci, se to nějako samo rozjíždí na nástupní plochu… prrr malá! Snažím se máváním rukama zbrzdit rychlé sportovní náčiní. Malá jaksi  nezastavuje a já se najednou překvapeně usmívám. Dobrý. Nic to není! Prkno jak neřízená střela však nabírá na rychlosti a v dalším okamžiku mi zamrzá úsměv na rtech. Vyrostla přede mnou malá terénní nerovnost, prkno se vřítí  přímo na ni, já nestihnu včas správně zahranit, přichází výstavní zásek a díky fyzikálním zákonitostem sebou prásknu jak žehlicí prkno… dopad na hrudník mi skoro vyráží dech a div ne i nově spravený zub;-). Hlavu zachránila pouze terénní prohlubeň za hrbolem, kam mi elegantně odletěly brýle, švihácky nasazené na přilbu… Hodila jsem tam výstavního tygra.

Hrabu se z ďolíku, nemůžu pořádně dýchat, bolí mě žebra a do očí se derou slzy. Navíc mám na sebe vztek, že už mi není dvacet, jsem sportovní antitalent a dělám ze sebe tady geroja a nejradší bych se sebrala, prkno hodila do závalu a šla si sednout do té hospody, kde mě svého času taky ošlehávaly větry. Ovšem, jen ty kavárenské.

Skřípu zubama a z posledních sil se zase hrabu na vlek. Pár jízd a už mi to zase jde. Několik Alfových připomínek a už se mi daří oblouky, jak maj. Fičím svahem, pěkně si je tam kroutím a potutelně se usmívám těm, co je objíždím a kteří se snaží sjet lístkem poprvé svah. A padají! Vosička, tygr…  A najednou mi je jedno, že štyrycítka na krku. Ono mě to totiž vlastně hrozně baví. I když to někdy kurevsky bolí;-). A druhý den dycky.

Akorát doufám, že se ze mě díky mé vrozené šikovnosti nestane druhý ten kulhavý šlechtic;-)-

Silvestra moc neslavím, podle mě je to den jako každý jiný. Nevím, co je tak velkolepého na tom, že je zase jeden rok fuč a přeživší živý tvor je zas o rok starší.

Letošní silvestr proběhl na horách, kde jsem před rokem překvapivě nalezla jistý, mě do té doby neznámý druh zábavy, a to snowboarding. Pravda, po tom roce nejsem žádný závodní jezdec a možná je vůbec odvážné o mě jako o jezdci hovořit, ale fakt je, že jaksi na tom prknu svahy sjíždím. A baví mě to.

Den před silvestrem jsem nastoupila na nejprudší svah v mém životě. Ono jich zas tak moc eště nebylo. První jízdy jsem správně zvládnutou technikou pádů proválela, po této rozcvičce ovšem zaválela. Jedna jízda se mi povedla luxusní s krásnýma obloukama a ta mi zvedla sebevědomí a hladinu adrenalinu. A rychta! Hned při té další jsem  na umrzlém sněhu v -15 stupních sebou sekla tak, že to odneslo koleno. Mírně teda. Ale pro ten den byl s ježděním ámen. Na silvestra jsme sháněli stahovací obinadla a něco s heparinem, páč co dělat v horách, kde jsou ideální podmínky pro zimní sporty, než být na tom sněhu? Naštěstí se to dalo i s mírně oteklým zafačovaným kolenem. Ovšem adrenalin toho dne zůstal skryt.

Zajímalo by mě, jestli platí, že jak na nový rok tak po celý rok… jestli jo, tak potěš Pánbůh, páč to už mi zase mi okřálo a lehkomyslně už bez fáče hurá na svah, sic mírnější, ale vo to vo to nic…  znovu jsem sebou sekla na to samé koleno, odbelhala se o poznání v horším stavu k autu a rozhodla se pár dní si dát voraz, estli se teda nechci nadobro zmrzačit. A to nechci, páč felčaři nám houfně utíkají a nemocenské i platy krátí, takže budu muset eště nějakou dobru pohromadě vydržet.

Tak vám všem do toho nového roku vinšuju štěstí, lásku, pevné nervy. A jak řikám, hlavně neochořet, páč felčarů bude jak šafránu. Hrobníci zatím jsou;-).

A držte se.

Někdo v Litvě teď možná nosí moje luxusní sunglasses… měla jsem je půl roku, nejdýl, co mi vůbec brýle vydržely a nakonec je nechám někde v hospodě na stole (asik…). I když jsem si na ně dávala sakra pozor, jsou fuč...

Ztrátu jsem už rozchodila a rozhodla se, že ač léto je tam, kde nejsou okna, si tedy koupím nové. Páč i slunko na sněhu mým očím nesvědčí. Prošla jsem několik optik a jiných kšeftů, až jsem natrefila na jedny, hodně podobným těm ztraceným.. srdce mi krvácelo, když jsem platila tisícovkou za něco, co zas patrně brzo ztratím…

A nemýlila jsem se.

V pátek si kráčím po městě, odnáším z obchodu své nové brýle. Štěstí mi přeje, slunko stojí zrovna nade mnou, brýle dám na oči... slunko zaleze, no co, brýle vetknu do vlasů.. přijdu domů, mám namířeno do Práglu, je třeba sbalit kufry, hadry, chalku… brýle taky, of course.. . na hlavu kšiltovku, na ni ty brýle. Vychytaný look;-). Přijedu na místo samé, sundám kšiltovku z hlavy, zjistím, že brýle, co jsem na ni umístila, jsou jedny z mé sbírky starých kober, co mám doma v košíku… kua, kde mám ty nové brýle??

Celý víkend jsem se zaobírala tajemstvím, které mi zůstalo doteď skryto. Převrátila jsem kvartýr naruby, doufala, že když nejsou doma, musely ty  prokleté brýle zůstaly nějakou záhadou v kolbence.. nikde nic.. všechny bundy, kabáty (jestli jsem to snad nedala do kapsy) a tašky na hromadě v pokoji a výsledek žádný.

Takže:

Nic nového pod sluncem. Ztratím každé sluneční brýle. Po nějaké době, připouštím. Ale že bych je pozbyla hned ten den, co si je koupím a ještě si toho absolutně nebyla vědoma, tak to už je na mě fakt moc… no drink, no eclipse..

Tak to fakt nechápu.. a nezbývá, než navštívit kramáře znovu:-(.

Navzdory očekávání mě Pobaltí naprosto uchvátilo.

Cesta tam byla úmorná, vyráželi jsme v deset večer směr Krakov, z kama nám až ráno v 6 letělo letadlo. Při dlouhém čekání byla valašská medicína od samého začátku tudíž nezbytná. Proti kose v letištní hale však nepomohla, tak se vedoucí zájezdu snažil rozehřát nás nácvikem tanga;-). Ve Varšavě další čtyřhodinové čekání na let do Rigy. Při nástupu do eroplánu jsme byli mírně vydivočení, stařičké vrtulové letadlo se schůdkama, které museli přidržovat dva letištní zaměstnanci, abysme se k zemi nezřítili dřív, než vzlétneme;-). Let byl docela v pohodě, akorát ten jeden steward celou cestu vypadal, že se strašně bojí a při přistání jsme se báli i my, páč letoun dosedl, poskočil, dosedl a dal se doleva a pak ho pilot směroval doprava až pak konečně našel tu správnou cestu.. líbali jsme zem;-).

Radost z toho, že už jsme na místě, mi zkalilo poznání, že postrádám svůj kufr s reflexním medvídkem. Nakonec se našel. Bez medvídka, jmenovky a bez ručky;-). První poznání kultury cizí země bylo při reklamaci (konečně jsem zúročila svou znalost ruštiny;-) a lotyši se ukázali jako grandi, páč mi na místě vyplatili cca 300 Kč v jejich měně. Kufr stál sice víc, ale lepší něco jak nic;-).

Prochodili jsme Rigu, přespali jednu noc v luxusním hotelu a druhý den večer vyrazili busem do Litvy.

O poznání chudší kraj, ale lidi stejní jako u nás, v obchodech skoro stejné ceny. Rozdíl jediný byl v tom, že u nás jsou mezi městy vesnice. Tam jsme neviděli žádnou. Jen stáda koz a krav a pole…

Mezinárodní parta byla vyvedená, opět jsem byla přinucena hovořit týden téměř pořád anglicky a opět jsem byla překvapena, že jsem toho schopna;-). Lotyši i Litevci totiž moc rusky mluvit nechtějí, prý neblahé vzpomínky z dob, kdy patřili k SSSR. První, co nám ve Vilniusu ukázali, bylo muzeum KGB a musím říct, že se jim ani nedivím.. prý není v Litvě rodiny, která by za totalitního režimu nepřišla alespoň o jednoho člena…

Jídlo? Výborné. Jen ty ryby… nemám je ráda a to mě zachránilo, na rozdíl od dvou kolegů, rybích labužníků, kteří si na večeři objednali kupku kozího sýra s čerstvou cibulí a na tom trůnil syrový herinek;-).

Povětří u Baltského moře bylo toho dne mimořádně větrné a chladné, což mělo za důsledek, že za pět minut jsme byli zmrzlí jak štolverky a to nám naše litevské hostitelky předvídavě vzaly každému jednu šálu navíc. Některým národům kosa nevadila, třeba Norům  – jeden z nich, Bjorn, si zul boty a jak geroj vlezl do vln a pak měl co dělat, aby ho to nespláchlo – moc nechybělo a stal by se nedobrovolným lovcem jantaru, kterého je v těch místech požehnaně – zvlášť po bouřce.

Hospody? Luxusní. Sice zely prázdnotou, ale patrně nějak prosperují, i když je jich tolik. Většina z těch, v nichž jsme byli, je v podzemí, obložená kamenem a stylově vyzdobená.

Pivo? U nás je lepší a to můžu posoudit, páč jsme měli dokonce exkurzi v pivovaru a že bylo s čím srovnávat.

Litevská zábava? Chcete se utancovat k smrti? Pak hybaj do Litvy! Na farewell evening nám přichystali hostitelé raut s místní skupinou, o níž jsme předpokládali, že nám bude hrát k tanci a poslechu. Jak jsme se mýlili! Kapela tam byla od toho, aby nám výukovou formou předvedla, jak že se v Litvě baví… všichni jsme nastoupili do kola, zpěvačka jako lektorka ukazovala, co máme dělat a my jak stádo idiotů jsme to opakovali po ní… čtvrt hodiny nářez a pak jsme deset minut lapali po dechu.. a znovu.. několik koleček jejich folklóru a někteří z nás ráno nemohli vylézt ani z postele… kolegyně, co se mnou spala na pokoji, se ráno před odjezdem vysoukala z postele v pravoúhlém předklonu, klela jako špaček a lkala, že už v životě ji nikdo nedonutí provádět něco takového…

A pak už byl odjezd.. v Rize sněžilo a naši slovenští bratia museli zůstat v Rize do dalšího dne, páč jim zrušili let. Ten náš naštěstí ne… na letišti v Krakově se potvrdilo mé neblahé tušení ohledně zavazadla – urvali mi další ručku, otevřeli kufr a návdavkem na něho někdo přilepil zasoplený kapesník...

Doma je doma…  ale tentokrát se mi domů vůbec nechtělo. Střelci jako já prý mají rádi cestování a dobrodružství. No, to s tím cestováním se mi nikdy nezdálo.. ale už jsem se tam asik dostala.

Doufám, že brzo zas někam vyletím...

Jakýmsi zázrakem mám zase chvilku. Nebo spíše mladý chemik odpílil s čoklovou ven, aby si tam dal tajně čouda;-).

Tak mě napadá, je škoda, nechat zahálet tento blog jen proto, že nejsem schopná se sem dokopat. Tu chvilku si dycky udělám! Jen doufám, že to nedopadne jako s mým předsevzetím, týkajícím se pilování angličtiny, případně pronikání do tajů němčiny (tu začínám asi popáté a dycky to skončí kolem desáté lekce...). ...

Každý den aspoň 20 minut! Be dirigent! Napsala jsem si na ledničku. První týden jsem to přetáhla každý den o 10 minut a lebedila si, jak mi to hezky jde. Další týden nějak nebyl čas, takže s odřenýma ušima jsem se chopila knížky obden s bídou na čtvrthodinku a pak jsem to jaxi látala po večerech a po třech týdnech nastal šlus úplný;-).

Ovšem tady ještě nekončím;-).

Měla jsem dovolenou!

Sice ne tak, jak jsem si plánovala, že na čtrnáct dní v kuse vypadnu a budu relaxovat a užívat si, páč nakonec jsem si mohla vzít jen tři dny, ale zato v týdnu, na který padl Cyril s Metúdem a Janem Husem, takže když se to spočte s víkendama, devět dní čistého;-).

Voda nikdy nebyla zas tak můj velký kámoš. Plavu jen, kam došáhnu a těžko se mi po pár tempech dýchá, páč je dělám moc rychle. Ale už se to zlepšuje;-). Proto jsem přistoupila na nabídku dovolené na vodě. První fáze se odehrávala na Jižní Moravě, konkrétně na Baťově kanálu. Další fáze – vodní dílo Slapy.

Baťův (k)anál  je opravu dílo;-). Plavba po něm se odehrává sice v lůně přírody, ale voda je poměrně nízko, takže pokud se neplave zrovna na lodi s patrem, vidíte z krás okolí houby;-). Co si rozhodně užijete řádně, jsou komáři. V okolí kanálu i řeky Moravy jsou jich mraky – bez repelentu doporučuju nevyrážet! Na trase potkáte několik zdymadel – plavebních komor, proplavení v nich je pro nováčky docela zážitek, hlavně, když se loď přistaví na blbém místě – třeba při napouštění komory u horních vrat – pak je co dělat, aby se loď udržela v klidu;-).

Nejlepší kotvení na trase, když se spí v lodi, je ve Strážnici. Nemusí se za noc platit, navíc je k dispozici po celou noc WC a voda k umytí. To třeba v Hradišti byl k dispozici pouze prostor pod mostem, i když přístaviště si zbudovali hezké. A celou noc svítí na nábřeží lampy, takže vás sice nikdo neukrade, na druhou stranu, jak by se asi spalo na solárku?;-)

Na Slapy se mi po Moravě už ani nechtělo...dost bylo vody.

Ale jelo se.

Vltava je jiná, než Morava. Plavební komory směrem na Slapy jen tři, zato ta poslední, štěchovická, která má přes dvacet metrů, mě na cestě tam nepoznala. Radši jsem před ní vystoupila z lodi a šla na druhou stranu komory pěšky. Pak česká Kanada – nádherná příroda, kterou Vltava protéká. Rozhodně stojí za to se tam podívat.

Ten den, co jsme ke Slapům dorazili, nejezdil traktor, který přepravuje lodi nahoru na přehradu. Museli jsme zůstat pod ní, uvázaní u mola. Nápis „Pozor, kotvení na vlastní nebezpečí, rozdíl hladin až 3,5 metru!" mě tedy neuklidnil a večer jsme se s Alfou pohádali, protože jsem nebyla přesvědčena, že bárka nás do rána nevyklopí, jak se prý tam už stalo. Prostě, když klesla hladina, blbě napevno přivázaná loď zůstala na lanech na jedné straně viset. Noc to byla neklidná a navíc byla pod přehradou docela kosa. Ovšem dobře to dopadlo. Tu noc byl rozdíl hladin jen 1,5 metru a loď byla přivázaná dobře. Klesali jsme spolu s hladinou.

Ráno nás traktor vyvezl na Slapy a začaly parádní dva dny. Teplota vody 26 °C, vzduchu 35 °C, utopenec žádný (bohužel ani v hospodě). Až když jsme po dvou dnech čekali na traktor směrem dolů, zaujali mě hadi, vlnící se ve vodě u břehu, kteří se vyhřívali na mělkých šutrech... no, to vidět dřív, tak mám, myslím, po koupání! Prý stromové užovky, vysvětloval mi hlídač sjezdu, který mi říkal kvítku;-).

Tak jsme zakončili dovolenou. Cesta dolů po Vltavě byla po proudu docela rychlá. Rychlá jízda na špici lodě se mi lépe prožívala s občasným lokem slivky  Čím blíž jsme se blížili ke Štěchovicím, tím se moje intervaly mezi popíjením slivovice zkracovaly a já do té ďábelské komory nakonec vjela... ne, že by to byl nějak extra příjemný pocit, když se za váma zavřou vrata a začne klesat hodně rychle voda, když slyšíte, jak se na ty horní vrata řítí masa vody a tak nějak doufáte, že to tam stojí tolik let a zatím to dycky vydrželo, tak snad i tentokrát... a po dvaceti metrech klesání si přejete, ať se rychle otevřou ty dolní vrata a vy můžete vyjet ven....

Dovolená na vodě je fajn. Hlavně, když vyjde počasí a to vyšlo bez chyby.

BTW: Na té Moravě jsme ještě měli v plánu sjet na kánoi meandry, ale páč jeden z nových kámošů, co do toho měli jít s náma, se večer před plavbou sťal tak, že jsme ho tahali z rybníčku zeleného a obaleného řasama a druhý den ráno zmizel bez oblečení a bez bot (zato se ztratily boty výčepnímu od piva;-), odkládáme to ad acta!

Léto a hic totiž ještě nekončí!

Často se sem nedostanu. Hodně aktivit vyvažuje nedostatek času na to, co jsem dřív dělala ráda. A dělala bych to ráda i teď. Jen… těch štyryadvacet hodin mi už nestačí. Občas se ale něco přihodí, co bych si zapsat chtěla. Nic moc zasmání, jako dřív, spíš naopak.

Na úvod – stále stejná kolbenka, stále stejní lidi, snad jen s výjimkou rizotočové báby, ta už je na zaslouženém důchodě, a abych pravdu řekla, až na zvláštně páchnoucí pochutiny a laxní přístup k práci na ni ráda vzpomínám. Byla roztomilá. Místo ní je tady Jarka, holka v mých letech, svobodná, bezdětná a navzdory obecným názorům na ženy tohoto věku, kupodivu moc fajn.

Pak je tady taky jedna administrativní úřednice. Je to zvláštní typ. Hádavý a arogantní, své chyby bez skrupulí háže na jiné. Stěžuje si, že v kalendáři nebyly vyznačené víkendy, když jí vytýkám, že v její zpracované docházce za předchozí měsíc má jeden pracovní týden 4 dny a další 6… je to má chyba, protože jsem zakoupila špatné stolní kalendáře- bez víkendů. K tomu všemu je ještě asi slepá… Obyčejná tabulka s počátečním stavem, přírůstkem a úbytkem jí v 90 % nesedí na konečný stav, který mi uvádí. Pokladnu, kterou měla na starosti, jsem jí před několika lety raději vzala – nikdy se nedaly dohledat doklady k příjmům a výdajům.

Není to moje podřízená. Naštěstí. Ale je podřízená mojí kolegyně. V některých věcech, bohužel, musíme spolupracovat i nadále. Před měsícem jsem jí dala za úkol nachystat věci v archívu, abych mohla na státní archív poslat návrh na vyřazení nějakých dokumentů. Termín odevzdání stále odkládala pro nadbytek jiné práce. Byla jsem shovívavá, oni se ti archiváři zasejc neposerou. Pak mi řekla, že neví, jak to má do archivní knihy psát. Předepsala jsem jí pár stránek, aby věděla.

Dnes jsem si přišla pro hotové dílo.

Jedna ztracená třídní kniha je prý vyřešena pokutou ve výši 500 ,- Kč. Haha. Z hlediska archivářů těžko. Chtěla jsem vidět věci, co mi zapsala do knihy. Při mém slušném upozornění na nesoulad a žádost o vysvětlení se asi seply v horké hlavě jiné obvody.

Tady to máš, ne? To nevidíš? Začala zvyšovat hlas a strkala mi pod nos nějaké svoje chaotické hromady.

 Nebylo to ono.

Kde? Nic nevidím, tady máš napsáno úplně něco jiného! Ukaž mi přesně tohle, ukázala jsem prstem na řádek v archivní knize.

Loupla po mě okem.

Doprdele! Sereš mě! Nevidíš to, protože jsi blbá!

Ze mě se stala tak trošku Lotova žena….

Co to máš za výrazy? Nemyslíš, že to přeháníš? Zeptala jsem se jí, ve snaze nějak pochopit, co ji vede k takovým závěrům.

Co přeháním? Ty přeháníš! Vřískala a do přeskakujícího hlasu se jí vetřela stopa slzy…sakra, zažila jsem kdeco, ale víš co? S takovým jednáním jaké máš ty, jsem se ještě nesetkala! Pořád po nás jenom! Nikdy nám neřekneš pořádně, co máme dělat! Každý ví, jaké máš chování! A nemysli si, že máš nárok se nad někoho povyšovat, když máš titul! Paní dokonalá! Všichni tě mají plně zuby! Řvala.

Až takové emotivní výlevy jsem toho dne nečekala… Asi je to blbý, ale já fakt v tu chvíli nevěděla, co mám na to říct. Totálně mě vyvedla z míry. Bránit se jejímu záchvatu šílenství? Oponovat? Nebo začít oplácet stejnou mincí? To mě asi musí fest nenávidět…Přijdu s ní do styku jednou za týden a řvaní po níže postavených kolegyních opravdu není můj šálek kávy… spíš si myslím, že jsem docela demokratická až liberální…. Inu, za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata a já se tím taky budu muset chtě nechtě řídit.

Nemělo cenu tu práci toho dne dokončovat… řekla jsem jí, že přijdu, až se zklidní a ona za mnou z dveří řvala, že je to konec dobrých vztahů mezi námi a to velmi nadlouho! A že to ještě bude mít dohru. Že ona to tak nenechá.

Tak. Že mi zkazila den, to nějak přežije. Ale co mě zajímá, je ta dohra. Nevím sice zaco, zato doufám, že nemá doma zbrojní průkaz;-).

Sešli se v kavárně, jejíž zčernalé stěny a snad i letité pavučiny v koutech pamatovaly jejich dávné společné chvíle.

Konečně si na něj udělala čas, půlhodinku ukradenou z harmonogramu nabitého diáře. 

Seděli. On povídal. Ona nervozně usrkávala bílé víno. Občas se letmo usmála, přikývla, s předstíraným zájmem položila doplňkovou otázku. 

Bože, jak zestárnul... a co to plácá? Ani si nevšimla, že domluvil. Kradmo se podívala na hodinky. 

Vlastně nebylo o čem mluvit. 

Ticho, rušené jen nechtěným cinknutím zubu o sklenici. Rozklepaná ruka pokládá lžičku na talířek ke zpola vypitému šálku kávy. 

To víš, pít nemůžu. A chodí se mi špatně. Bolí mě kyčle, vzdychne.

Ona jen mlčky přikyvuje. Co na to taky říct? Vše bylo dávno vyřčeno. Najednou jí běží před očima dávný příběh... 

Ona byla mladá a on v nejlepších letech. Moc ji chtěl, ale ona už měla to své jisté jinde. Měli k sobě přesto blízko. Jako červená nit se vinul dvaceti lety jejího života. Byl tam, kde ho bylo třeba. Věděl víc, než bylo třeba. A pak už ho najednou nebylo třeba....

Od té doby přešlo deset let. 

Kam se poděl? Kam vůbec zmizí ti, které jsme měli rádi? A pak se znovu objeví, jiní, poznamenaní osudem a zubem času. 

Nic nejde vzít zpátky. 

Potajmu setřela slzu, která se jí kutálela po tváři a nechávala za sebou lesklou stopu. 

Podívala se na něj, hořce se usmála a řekla, že už musí jít. 

Už byl pro ni cizí. 

Mladý chemik zítra maturuje.

Je fakt, že už nějakou dobu leží v knížkách a papírech (poznám to podle neskonalého bordelu v jeho pokoji), ovšem kdykoliv ho jdu náhodou zkontrolovat, spíš je facebooku nebo drnká na kytaru. Flegmatik. O nic nejde přece. Moje každodenní výchovné působení typu: jakože se zas neučíš? Švihej, nebo tě od matury vyhodí!, evidentně nezabralo. Jede si svým tempem prý. A stresuju akorát já.

Hele, máš z té matury strach?

Coby. Nemám.

Umíš už všechno?

Skoro jo.

To bylo před týdnem.

Dneska jsem slavnostně zakoupila zákusky, ať si dá už voraz, ono se říká, že den před velkou zkouškou by se měl na to člověk vybodnout.

Tak co, jak jsi připravený? (vypadal nějak nervózně).

Eště to všechno neumím!

E? A kolik toho neumíš?

Tak půlku chemie...

Cože? A jako kdy se to hodláš učit?

No dneska!

Ty vado. Tak nevim. Možná jsem fakt hlupák, když si myslím, že by učení mělo být hodně zavčasu a jedině opakováním si to člověk do palice jaksi uloží. Ovšem učit se den před maturitou chemické analýzy...

Snad to umí. Snad všechno nezapomněl. Snad ty dobré známky, co mi domů většinou nosil, byly zasloužené. A zítra budu mít důvod po dlouhé době jít do té hospody, Kamio.

V opačném případě mě cyp střelí. 

Propršený víkend se hodí akorát tak k návštěvě nějaké té kulturní, případně přírodní památky.  To druhé tentokrát zvítězilo.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou přírodní památka, co stojí za to vidět. Vydali jsme 180 Kč za dvě osoby za cca padesátiminutovou prohlídku a těšili se na kouzelné přírodní útvary. V 15.45 nás slečna průvodkyně přivítala a předala do rukou zkušeného kolegy v teplejším oblečení. Vydali jsme se vstříc kráse moravského krasu.

Schody hned zezačátku padaly někam do temné díry, schodiště i zábradlí s každým dalším schodem bylo vlhčí a studenější, což se mi teda moc nelíbilo, ale za chvíli jsme stáli v Zasedacím sále. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Samá díra, kolem nás všude trčely nějaké ty aragonity a někde za náma kapala ze skal voda. Průvodce nás v hlubokém podzemí přivítal a aby nás nebudil, ukázal nám baterkou pár vzácných skalek. Mě ovšem v daný moment vůbec nezajímaly, páč jsem se najednou cítila nějak divně a začala jsem přemýšlet, jestli byl dobrý nápad do jeskyní lézt...

"...a ještě vás musím upozornit, kdyby se někomu něco stalo, nebo mu bylo špatně, okamžitě mi to hlaste, abych nemusel dávat dýchání z úst do úst a provádět nějaké oživovací pokusy, když mi to stejně nejde.. „ žertoval. Ehm.. zasmála jsem se a vůbec všichni kolem se usmívali. Šli jsme dál, až jsme došli jsme do další skalní místnosti. Lidi se kochali, ale já hleděla do země a do jedné z lamp, co místnost osvětlovala. Najednou jsem vůbec neměla odvahu podívat se někam jinam. Bylo mi čím dál tím hůř...

Průvodce začal další výklad, svítil baterkou tu a tam, ale já jsem vůbec neslyšela, co říká, najednou se mi začala točit hlava, rozmlátila se hercna a dech se zrychlil, jak bych pracovala k porodu;-). Stejný pocit, jako před šesti lety na Petřínské rozhledně a taky v metru. Se svou i cizí pomocí jsem tehdejší ataky eliminovala a posléze zcela vymýtila. A byl klid -až do dnešního dne. Ještě jsem to zkusila zastavit....co blbneš, sakra?, promlouvala jsem k sobě v duchu, kulové se ti stane... ovšem asi jsem byla málo důrazná. Nepomohlo to. Najednou mi blesklo hlavou, že jestli tam ještě chvíli zůstanu, bude tahle jeskyně poslední místo, které v životě uvidím, páč pravděpodobně dopadnu jak objevitel jeskyní, co dobrovolně ukončil svůj život v jezírku oxidu uhličitého. Musím pryč! Chytla jsem se za krk a sdělila průvodci, že je mi nějak špatně... opravdu? podivil se... já musím ven ... najdete to? Jo!... to jsem zavolala snad už za první zatáčkou.. . Počkej! Volal za mnou Alfa. Ať někde neslítneš! Zastavila jsem se až na těch schodech s havířem, co nám přeje Zdař Bůh..

Panika je na hovno. Nejenže člověka na chvíli totálně vycucne, ještě mu z padesátiminut nechá jen pět.

No, nebudu pokoušet osud. Do jeskyní už nejdu. Souhlasím s názorem, že v životě je třeba vyzkoušet kdeco. Po dnešku ovšem do svého seznamu věcí, které nikdy nevyzkouším (kromě skoku padákem a letu balónem) přidávám návštěvu jakýchkoliv jeskyní. Čímž pádem speleologem se už taky nikdy nestanu. 

Jednou do roka se vojenský prostor Libavá otevře pro veřejnost, aby se mohla na kolech případně pěšky prohánět po jindy zapovězené krajině. Na prvního máje mě pošmourno neodradilo – vzpomněla jsem si na dávné cvičení CO, kdy jsme v lijáku pochodovali v pláštěnkách, s igelitovýma sáčkama natáhlýma na gumákách a plynovou maskou a žádný déšť tehdy nikomu nevadil. 

S povinnou přilbou jsme zacvakali dvacet korun za osobu, vyfasovali vstupenku do prostoru a jelo se. Jízda to byla parádní, alespoň její první čtvrtina, kdy sice trochu krápalo, ale cesta vedla furt z kopce. Pak už to taková pohoda nebyla – kopce dvanáctistupňové jak pivo, ovšem bez konce, následované šílenýma sjezdama po drkotavých dlažebních kostkách... Několik občerstvovacích stanic při cestě s desetistupňovým vyvolalo jednu z nejnižších Maslowových potřeb. Při cestě žádná toitoika, v prospektu zákaz vstupovat mimo označené trasy – nebezpečí šlápnutí na nevybuchlou munici... Záchrana je však na obzoru – na náměstí obce stojí hospůdka s malebným názvem U Ječmínka. Veškerá útulnost jde za vchodovýma dveřma do háje. Sšeřelá chodba s dírama nejspíš po granátech vede kolem dveří, na kterých je cedule „Mimo provoz". Tuším, že je zle, vlezu do zadýmené nálevny a tam hasne poslední jiskřička naděje. Šenkýřka si mě nedůvěřivě měří, když nalévá štamgastovi tuzemáka. Co? Toalety? Vůbec! Nefungujou! 

(No taková sláva v obci jednou do roka a oni by nám sem přišli záchod. Tak ho radši zavřem. Páč by ten nápor nemusel vydržet.)

Kdo si nechtěl uříznout ostudu, musel stejně nakonec jít do toho muničního lesa. Byla docela sranda vidět, jak se cyklisti po špičkách vzdalují za nejbližší keřík, bedlivě natahujíc krky před sebe a kolem sebe, aby náhodou nešlápli na tu nevybuchlou munici;-).

Kolem poledne se počasí vybralo a bylo parádně. Trasa nebyla z nejlehčích, byť vedla po asfaltce. Živoucím důkazem byla žena, která po vyjetí půlky náročného hebla už sice neměla sílu jet dál, zato ještě měla tolik síly, aby chytla svoje kolo a hodila ho do příkopy. Pak si sedla na kraj cesty a s hlavou v dlaních se dala do zoufalého pláče... 

Nakonec se na Libavé ujelo šedesát kiláků. Měla jsem kalhoty s cyklistickou vložkou, se kterou jízda nebyla tak tvrdá, ale poslední metry už jsem stejně jela jen vestoje. Zadek a nohy mě bolely jak cyp a chvilkama jsem se na to chtěla vybodnout a počkat, až pojede večer armáda a bude sbírat odpadlíky. Ovšem zdravý duch tentokrát nad zhuntovaným tělem jakýmsi zázrakem zvítězil a do cíle jsem se dosmýkala.

A když už to znám, příští rok určitě pojedu znovu;-).

Velikonoce nějak nemusím. Doby smrdutých voňavek, litých do svátečního účesu a do modra zmalované prdele mi na pár let dočista vzaly chuť na vítání koledníků s mísou zdobených vajec.

S Drahým Alfou ale uzrál čas změny. Velikonoce je třeba slavit;-).

Na velikonoce musí být na stole upečený beránek.

Ošívala jsem se, že o tomto druhu pečení nic nevim, ale byla jsem přehlasována, že je to snadné a jak snadné, to hned zjistíme, páč se půjdem na to hned zeptat. Tak jsme teda šli zeptat, ovšem nic se nedozvěděli, páč mamina měla na hromádce sice všechny recepty už několik desítek let, ale recept na piškotového beránka mezi nima chyběl. Zachránil mě za šest korun sešit o velikonocích, kde se na straně 13 skvěl krásný velikonoční beran. Tak jsem ho teda upekla. Byl sice trošku černější, než obvykle beránek bývá, s malinko spálenýma ušima a taky tužší, ale jinak dobrý.

Další věc: na velikonoce je třeba uplést pořádný tatar. Mě se teda ty v marketu docela líbily a navíc nestály ani moc... ale ruční práce je ruční práce, takže hybaj na kolo a vzhůru do vrbiček!

Jako zásadní problém se ukázalo, že ani jeden z nás neví, jak taková vrbka vlastně vypadá. Tušili jsme ale, že se bude nacházet někde kolem řeky. Vypátrali jsme vodní tok a na jeho břehu cosi, o čem se se značnou dávkou fantazie dalo říci, že by to mohl být materiál na karabáč. Drahý se sice tvářil skepticky, páč proutky byly spíš pruty a k tomu pořádně tvrdé, ale vzhledem k tomu, že v blízkém okolí se nenacházelo nic, co by bylo lepší, než dosavadní úlovek, tak že se to zkusí. Mimochodem, vraceje se dom, při sjezdu ze šotolinového náspu jsem si chtěla přibrzdit, ale ňáko jsem to přehnala s přední brzdou, zapíchla se o první větší šutr a přeletěla přes řidítka. Pěkně první jarní úraz. Ale dobrý to je. Jezdím s přilbou a příště si vemu asik i chrániče kolen;-). Páč ty jsou trošku pochroumané a  taky koukám, že pravé stehno se začíná nějak barvit do modra...

Když jsme u těch barev, dočervena měly být pro změnu ty vejce, určené pro velikonoční změnu fazóny. Bílé vajíčka před velikonocema jsou nedostatkové zboží, tak jsem to zkusila s hnědýma. Z celkového počtu šest jich při vaření štyry praskly a ty zbylé dvě plus další nejméně prasklé exempláře jsem strčila do hrnce s červenou barvou. Zuřivě jsem u šporáku míchala rudý lektvar, ve kterém plavaly růžové bílky a mezi nimi prosvítaly tvrdohlavě hnědé velikonoční vejce a nadávala jsem přitom na svátky jara. Po čase, uvedeném výrobcem pro nabarvení vajec, se z hrnce  vyklubala  jedna narůžovělá bledule a další exempláře jak po skvrnitém tyfu... nevěřícně jsem zírala na utěrku, kde jsem ty plody velikonoc sušila a do toho jsem zaslechla, jak v obýváku k naslouchajícím promlouvá Václav Moravec. Politika ve sváteční den? Kua! To už bylo na mě moc. Napochodovala jsem do obýváku a požádala o mp3 přehrávač a sluchátka. A pak jsem chytla amok. Z nepodařených vajec, politiky, rozflákaných kolen, afrického berana a celých velikonoc. Drahý ho naštěstí bez úhony přežil a stejně tak i ty nedomrlé vejce, čekající na svého koledníka...   

Ráno už bylo líp. Ovšem bylo naprosto jasné, že koledníci fakt letos přijdou. A tehdy mě zachvátila panika, že si s takovýma vajcama akorát urvu ostudu a ještě jsem je dodatečně hodila do cibulových slupek, aby trošku chytnou barvu;-).

Beránek teda velikonoce s náma oslavil, respektive jeho přední půlka.. Tatar se Alfovi taky vyved, páč cestou domů jsme objevili u vody jiné, trošku ohebnější proutky a ráno jsme podle návodu, nalezeného na netu, umotali z osmi proutků pěkný velikonoční mučicí nástroj. Akorát se nevyvedly ty vajca... ale těch není škoda, páč se stejně brzo sežerou;-). 

Jaro už bylo cítit v luftě a zase se to zvrtlo. Od víkendu chumelí a místo plánovaného jarního výletu to zas vypadá na sjezdařský víkend. Na jednu zimní sezónu toho bylo až až. 

Zima už by fakt měla skončit. Už kvůli bezdomovcům na nádru. 

Cestovala jsem v pátek jedním rychlým večerním spojem. Vyšla jsem si zbytečně brzo, takže mě čekalo čtvrt hodiny v mrazu, než mi přijede vlak. Kupodivu, za sklem čekárny bylo nečekaně prázdno. Říkám si, čas čekání vyplním v teple nádražní haly.

No. Z haly jsem vylétla rychlejc, než jsem do ní natěšeně vlítla, taktak jsem si stihla koupit lístek. Zbaběle jsem prchla chvíli před tím, než by se mi totálně obrátil kufr. Jediní dva pasažéři, čekající na spoj do bezvědomí, byli bezdomovci, kteří se usalašili uprostřed haly, udělali si tam piknik z toho, co našli v popelnici a vytvořili před ostatníma cestujícíma bariéru po vzoru tchoře. Hala kompletně zamořená a každý, kdo se k nim o málo přiblížil, už fakt ztěžka lapal po dechu, průběžně přitom měníc barvu, případně se chytil za nos a okamžitě z haly vycouval. 

A oni na nádru jak v obýváku. Žádná ochranka, nikde nikdo. Jen slečna za okýnkem s lístkama se připitoměle usmívala, patrně omámená čichovými vjemy na svém pracovišti... 

S ožungrama se v době ekonomické krize roztrhl pytel. Ne že by tu nebyli i předtím. Konkrétně tihle dva jsou známé firmy. Do azyláku se jim nechce, páč tam by museli dodržovat jakýsi řád. Takhle nemusí. Somrujou, ale myslím, že jim už nikdo nic nedá. Nevím, kde berou na chlast, každopádně střízliví nevylézají. a s opilcem je těžké pořízení, zvlášť, pokud mu na ničem nezáleží. Ještě nikomu neublížili. Takže jsou neškodní? Ten v Jihlavské Bille nebyl...  

Tak ať už je radši jaro. A nejen kvůli bezdomovcům.     

Tak jsme se po dlouhé době sešli. Výbor společenství bytových vlastníků. Páč víkendy většinou netrávím doma, jsem ochuzena o silné zážitky, kdy naše mládež nešetří ostatní  spoluvlastníky a nájemníky domu a předkládá jim div ne na zlatém talířku pravidelně ve sklepních prostorách své výkaly a dále se centrum jejich zájmu soustředilo na zavařovačky naplněné jinými druhy tělních tekutin. Patrně se domnívají, že obyvatelé domu jsou všichni do jednoho stiženi jistým druhem sexuální úchylky. A objevili další oblíbenou zábavu – vystříkání práškového hasicího přístroje po schodišti a rozbíjení oken.

Schůze byla především o plánovaných opravách. Ty jsme šmahem ruky odsouhlasili a věnovali se druhému bodu programu. Co s těma, kdož tady narušují společné soužití.

Za těma, co tu bydlí, chodí imrvére ti, co tady nemají co dělat. Na návštěvu. Návštěva probíhá asi tak, že všichni sedí na chodbě na uzavřeném schodišti, hulí marihuanu, řvou a nadávají starým babkám, co se je snaží dát do latě, do roztodivných povětrných ženštin. Frekvence? Denně.

Vyrazili jsme na rodiče udělat bububu. Chlapci osmnáctiletí a starší, co měli doma rodiče, z kvartýrů vylezli, schovávali se za ty, co jim dali život a svorně ukazovali rukou na ty, které se nám zatím odchytit nepodařilo. Jeden z nich šel odvážně s náma po nich zapátrat.

Mladík, co nám ochotně dveře otevřel, nám sdělil, že se s náma bavit nehodlá, páč matka není doma. A zná svá práva. My jsme s ním však hodit řeč chtěli. A taky s jeho kámošem, co se k němu zašil. Chtěli jsme mu říct, že spolu s kumpánama budou hradit škodu v několikatisícové výši, kterou způsobili svým víkendovým řáděním. Dozvěděli jsme se spoustu nových názvů dámských i pánských genitálií a co jsme netušili, že všechny ty orgány představujeme my. Kluk, co šel s náma, měl možná dobrý úmysl. Jiné úmysly měli ti dva co nás tak hezky počastovali.

Za pár minut se po pavlači rozléhalo hekání, sténání, nadávky a ozvěna ran. Kluk od nich dostal pořádnou nakládačku... ozvalo se v něm svědomí a chtěl, aby byl v našem baráku konečně jednou pořádek? Nebo práskl kámoše, i když byl třeba při tom a zasloužil si to? Mohl za to, nebo nemohl? To ví jen oni...

Výhružná slova však byla adresována i nám. Znovu si pořídím kasr. A přiznám se, že už nejsem tak klidná, když chodím večer venčit čoklovou.

Člověk nemusí udělat nic zlého, aby mu někdo zlým oplatil. Stačí hájit svoje práva. A práva všech, kteří si sedí v teple na zadku a na domovní schůzi plamenně hovoří o tom, že je třeba s těma hajzlama zatočit. Celý den být vyložený v okně. Mávat na kolemjdoucí. Vědět, kdy si to kdo s kým rozdává. Ale když se něco děje, jsou všichni slepí. Nikdo nic neví.

A tak to u nás v baráku bohužel je.