UP AND DOWN

Bílé obočí není žádná výhra, řekl si Mireček, když se po ránu prohlížel v zrcadle. Elenka mu onehdá sama říkala, že by měl se sebou něco udělat, páč začíná před štyrycítkou silně připomínat Santa Klause.

Návštěva Elenčiny kamarádky přinesla šanci.

Hele, ty si taková dobrovolná kadeřnice, sem tam něco obarvíš… co myslíš, že bys mi zkusila trošku spravit to nemožné obočí? Zaútočil hnědovlasý Mireček s obočím albína lahví vína na frizérku.

Náš zákazník, náš pán. Frizérka odběhla do komůrky pro barvicí náčiní a zrovna se do toho pustila. Mireček měl v mžiku nanesenou barvicí směs na obočí a aby to líp chytlo, přilípla mu nad každé oko kus alobalu.

Seděli, klábosili, pili. Barvicí směs se pod alobalem začala zahřívat a působit.

Hele, nebude to už hotovo? Zeptal se nervózně frizérky Mireček, kterého začala barva pod alobalem žrát.

Eště pár minutek.

Za pár minutek Mireček důrazně požádal frizérku o sejmutí hliníkových krytů z nadočnicových oblouků, páč svědění se stávalo nesnesitelným. Frizérka přiskočila, sejmula alobaly, z hlavy se jí vyvalily oči jak žampióny a pak zahlásila, ať si to jde Mireček rychle umýt a že ona musí neodkladně jít pryč, páč má smluvenou schůzku.

Mireček, jat zlou předtuchou, pádil do koupelny před zrcadlo.

Kouknul, protřel si oči a kouknul znovu. Ze zrcadla na něj zachmuřeně zíral tovaryš Brežněv… no kua.. Co to je!!! Zuřivě si pumpoval na ruku ze zásobníku tekuté mýdlo a dřel si černočerné a navíc  nezvykle široké obočí. Páč to nezabralo, vyzkoušel všechno, co v koupelně našel. Šampóny, kondicionéry i prášek na praní. Nic.

Eleno! Zařval z koupelny! Čím si to mám umýt?

Elena opatrně nakoukla do místnosti a dostala záchvat smíchu.. Zkus jar! Poradila mu. Mireček zkusil jar. A nakonec i něco se savem…

Jeli domů. Mireček se řítil celou cestu stopadesátikilometrovou rychlostí, skřípaje zubama. Doma první skoky vedly do koupelny před zrcadlo.

Nebesa…

Krom brežněvovského obočí se nad očima rozlívaly dva obrovské rudé kruhy, jak mu chemikálie podráždily kůži kolem obočí. Ty vole a ráno porada…

Dnešní porada se odkládá, přišla hned ráno v 7 všem pozvaným zpráva do mailu.

Kdosi ho viděl plížit se podél stěn do kanclu. Kterémusi bystrému oku neušla razantní změna vzhledu nejvyššího a své zjištění si nenechal pro sebe. Ještě nikdy neměl tolik nezvaných návštěv a ještě nikdy podřízení jeho rad nepotřebovali tak nutně jako toho dne.

Není divu. Ono nebývá tak často, aby se dobrosrdečný Santa přes noc změnil v zachmuřeného soudruha;-).

Většinou na tyhle pověry nevěřím.

V kolbence byl naprosto úděsný den.

Od rána se nedařilo udělat to, co jsem si předsevzala. Pak přišlo ke slovu nepříjemné jednání se zástupcem protistrany, při kterém jsem byla oficiálně označena za viníka špatně podaných informací na minulém jednání. Tak nějak jsem doufala, že šéf připustí svůj podíl na situaci, protože bez potřebných informací od něj se ta moje správná prostě vygenerovat nemohla…takže to jsem předpokládala marně. Chtělo se mi brečet nebo utéct, ale nakonec jsem zůstala a přetrpěla jednání do konce. Pak při jiném jednání, na které jsem byla připravena dokonale, ale chyběla mi jedna poslední  informace, s čímž šéfa otravuju týden a on na mě pořád nemá čas. Když neměl čas, nezbylo, než doplnění informace nechat na schůzku samotnou. Zas špatně. Takže jsem se dozvěděla, že protože on nemá přes týden na tyto koncepční, jak říká, věci čas, je nezbytné, abychom do práce chodili i o víkendu, kdy na tom budeme spolu pracovat, případně zůstávali v práci po pracovní době. Moje pracovní doba je už teď od půl sedmé do půl páté, někdy do sedmi, když je třeba a občas se zadaří odejít v půl čtvrté. Horší to bylo jen v jednom zaměstnání před deseti lety, kde se chodilo do práce na osm ráno a domů jak se zrovna šéfovi chtělo… většinou kolem 10 večer. Pak že neexistuje vykořisťování. Taky jsem se z toho po půl roce sesypala. A teď už si zas připadám jak workholik, když po odpolednech pracuju ještě na dalších věcech, které si táhnu ještě ze staré kolbenky…a nějak už vážně ztrácím sílu… Tak snad, že bych si tam nastěhovala gauč a vůbec nechodila ani domů.

Čoklová by se měla naočkovat, napadlo mě, když jsem si uvědomila, že je půlka dubna. Vzala jsem ji na špagát a jdeme. Před ordinací veterináře se začala cukat, přešli jsme cestu a už stojíme před ní. Chci ji vzít do náruče, páč dobrovolně tam nikdy nešla (po zkušenostech s otravou čokoládou a jedem na krysy), najednou koukám, vodítko prázdné, pes nikde. Kua! Čoklová stojí před přechodem, rozhlíží se, vrhá na mě poslední letmý pohled a prchá s vlajícíma ušima na druhou stranu.. Stůj! Křičím vrať se! Ohlíží se, ale kašle  na mě... je moc malá, řidič ji nemůže vidět! Lidi mají hysterický záchvat, pes se vzdaluje a já skáču na zebru za ním. Před očima rudo a vůbec nekoukám, jestli náhodou nejede auto.. Jen už vidím, jak čoklová končí svůj krátký život bídně pod koly auta..  tak ona to naštěstí stihla, ale já málem ne. Brzdy kvílí a půl metru ode mě dupl na brzy řidič oktávky… ukázal škaredé gesto a já jsem jen omluvně pokrčila rameny. Být na místě toho řidiče, vylezu a vyliskám si.. neudělal to a jemu patří čest a sláva. Čoklovou jsem dostihla po pár metrech, naštěstí má krátké nohy a tak rychle neběhá. dostala na prdel, potvora.

Tak jsme mohly být obě v kopru. Asi už na pátky třináctého věřím. Doufám, že jich toho roku moc nebude.

Kámoška má fenku. Čistou rasu shi tzu Byla hodně drahá a podle toho se taky chová a kde koho k sobě nepustí Páč už má nějaký ten rok, rozhodla se famílije, že provedou sblížení se psem stejného původu a honosného jména.

Našli několik potenciálních otců pro výstavní budoucí potomky. Sblížení proběhlo asi tak, že nápadník chtěl svou milku očuchat a poté provést akt sblížení, dočkal se však pouze toho, že drahá se k němu otočila bokem, zavrčela na něho a borec odtáhl s ocasem mezi nohama a nepořízenou. Druhý nápadník měl smůlu navíc v tom, že měl velký čumák, na který se čuba zaměřila a rovnou ho rafla.

Famílije se již smířila s tím, že tudy se rod nerozšíří a pro radost si pořídila druhého malého pejska. Drobného jorkšírka. Za půl roku se ze štěněcí velikosti zvětšil jen nepatrně a po umytí ve vaně neustále získává vzhled myši na delších nožkách. Rád spává na zádech své kamarádky shi tzu, ze kterých si udělal pohodlný divan.

A tak si tam žijou.

Včerejší noci začala čuba šářit. Po hodince se ukázalo, že nesnědla nic špatného, ale dorazily porodní bolesti. Té noci získala famílije další dva členy.

Jeden vypadá jak jorkšír. Druhý se zdá být je po mámě…

Zajímavé je, že nikdo nic netušil... Kámoška byla sice nedaleka trefení šlakem, ale hlavně, že to nebyl sousedův šarpej;-).

Před rokem a dýl jsme coby vyslanci tehdejší kolbenky občas krosili po Evropě a potkávali nové známé. Od té doby uteklo hodně vody a sliby typu – budem si psát, navštívíme se, zůstaly většinou viset ve vzduchu někde v Pobaltí nebo v Istanbulu.

Svět je samá změna, takže k jedné zásadní došlo i v oblasti družby. Kamarádi z Lotyšska již nemohli déle snášet osamění a po několikerých marných pokusech vyzývajících nás k návštěvě osedlali mikrobus a vyrazili trnitou cestou na Valachy.

Včera se konal družební večírek. Na mysli mi vytanula návštěva lotyšské metropole před půldruhým rokem, kde navzdory očekávání nepadlo jediné slovo rusky a jediný jazyk, kterým bylo možno se krom ruk a noh domluvit, byla angličtina. Vyštrachala jsem tedy opět staré konverzační učebnice, periodicky zapadávané prachem a ve vidině nutnosti jazykové vybavenosti následně oprašované. Pár frází, mi pravda, z hlavy vypadlo, ale nějaký ten drink jazyk rozváže a konverzaci dodá na šarmu, utěšovala jsem se.

Zbytečně. Anglicky tenkrát nepadlo ani slovo.

Direktor z Rigy vládne pouze německy  a rusky. Jeho kolegyně anglicky prachbídně. Takže jsme tentokrát nečekaně u té ruštiny skončili. A opět mě překvapilo, že co se v mládí naučíš, to si celkem snadno vybavíš.

Po zahajovací konverzaci následované večeří došlo na společenské hry. Po hře s názvem „Uhádni hymnu státu“, ve které se znalosti družebních zemí v žádném případě nepotvrdily a většina soupeřících družstev totálně pohořela, byly raději hry ukončeny a nahrazeny nedbalou společenskou konverzací. Bývalý šéf se mě snažil pobavit prachbídným příběhem bez pointy o palmě, co mu straší v kanceláři…

„U menja tože byla pálma,“ vstoupil mu do řeči Lotyš, „no ona uže tam,“ ukázal palcem dolů jak na gladiátorských zápasech, když gladiátor neupoutal a měl být předhozen lvům.

„No a što slučilos?“ , ptám se, ať řeč nestojí. Himl, další taková zajímavost…

„No u nas byla takája grupa, my pili vódku i oni óčen mnógo pili. No i kak oni pili, uže nemogli i oni vodkoj pálmu polevali…nu i ona na druguju nedělu  pagibla“

A pak se tomu Lotyš smál, až se za břicho popadal.

Vodka net voda, dla pálmy nezdrávo.

Ovšem příběh to byl poučný. Z rostliny by si měli lidi vzít příklad.

Oslava, byť jen v kruhu rodinném, musela věku oslavence odpovídat.

Celý týden se po částech nakupoval proviant a babka se ségrama v neděli od ranního kuropění smažily řízečky a pekly buchty. My zaneprázdněnější a mazanější jsme se přípravám vyhli a dojeli až bylo dílo hotovo. Ovšem, dojeli jsme na nefalšovaný Boží hod;-).

Nevim proč tata dostal na své významné životní jubileum asi hektolitr rozličného špiritusu a dále pouze jeden dárkový koš. Patrně si každý dárce vzpomněl na jeho životní krédo, totiž že veškeré choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-).

A tím jsme se také po celou dobu oslavy řídili;-).

Ačkoliv důvody byly patřičné, žádný z oslavenců nechtěl při přípitku zapět živijó, všichni se kroutili , že nemají buď hlas nebo tóninu. Neměli však jen odvahu. Mě se oslavence zželelo, takže jsem ji, posilněna bylinným likérem, našla. Vydali jsme se s maminou potajmu do staré almary, kde dřímal celých 30 let valašský kroj naší bábi. Kua, co by to byla za oslava bez pořádného popěvku! Babka sice vážila bez pár kil metrák a já mám jen o něco víc, než půlku, ale s odvahou jsem se do zteřelého kroje nasoukala. Gatě mi sice při veškeré snaze o umístění tam, kam mají, spadly sice na půl žerdi, ale aspoň vydržely. Jupce upadl kus rukávu a její zbytek mi visel těsně pod pupkem. Mamina mi do výstřihu eště vetkla zaprášenou gerberu a šlo se vinšovat. Slavnostní vkročení do hodovní místnosti s popěvkem Eště sem sa neoženil už ma žena bije, bylo kvitováno hurónským smíchem a natáčením na několik mobilů. Přidržovala jsem si zbytek jupky na zádech a gatě za gumu, zakrákala pár lidových popěvků a urychleně s padajícíma gaťatama zmizela ze scény.

Slavilo se parádně.

Decentní zábava se pomalu někam vytratila a s pokročilou hodinou se vytahovaly staré nechutné příběhy typu když nás chytla mama v 16 letech hulit v nekuřácké domácnosti z okna a vajgly chytře schovávat do skříně mezi hadry. Následoval první a poslední výprask v životě. Když nás chytl tata v 17 rokách poprvé pít. A můj zběsilý únik před rozzuřeným tatou na kole a navíc s pár promilema. A že nebýt ho, tak tu už možná nejsem.. Jo to bejvávaly časy..  A nakonec upřímná oslava toho, že jsme po těch rokách někteří už skoro i dostali rozum…

Tata měl z oslavy radost. Mě bylo z becherovky blbě. Kéž by ještě bylo hodně takových oslav…

Díky, tato, žes to s náma tak dlouho vydržel! A mám tě ráda.

Když jsem přišla z kolbenky domů, na pavlači na okenní římse v květináči s rezavým vřesem se houpal na zabodnuté špejli papírový oranžový pták. Pozdrav od kamarádky.

Vichr s ním mával ze všech sil, oranžové pírko přilepené na ocásku se mohutně třepetalo, ale pták zůstal stejbl;-).

Tak teď si jen přeju, aby mi ten opeřenec neuletěl tak, jak štěstí v poslední době…

S těma plavkami jsem si vzpomněla na hezký příběh, co se odehrál před pár lety.

S kámoškou jsme vymyslely na konci dovolené výlet do termálů v Podhajské. Protože akce byla spíchnuta horkou jehlou, nedařilo se nám na poslední chvíli nikde sehnat ubytování na 5 dnů. Žádné. Až kámoška, neúnavně v noci slídící po netu, zažila úspěch a podařilo se jí sehnat levný nocleh v soukromí. Ráno jsme nadšeně vyrazili. Do Podhajské jsme dorazili v odpoledních hodinách a ve vesnici se jali vyptávat, kde že je to místo, kde složíme naše hlavy. Po delším pátrání jsme byli domorodcem v díravých teplákách odesláni na místo samé.

Pod kopcem stál rodinný barák, kde jsme od paní domu vyfasovali klíče a byli vylifrováni po louce vzhůru směr křížek. A tam na kopci u krchova stály dvě maringotky, z níž jedna se měla stát na pár dní našim útočištěm..

Prvotní šok pomohly překonat panáky domácí slivovice, které přicházely v rychlém gardu. Další následovaly po zjištění, že u brány krchova stojí kadibudka a za maringotkou trčí ze země něco jako provizorní pumpa.

No co, vykoupem se v termálech, utěšovali jsme se.

Večer byl vlahý, udělali jsme mezi maringotkami ohýnek, pokuřovali, popíjeli, kuli plány na další den a hlavně sbírali odvahu na spaní v pelechu, který vypadal hodně proleženě, navíc s lůžkovinami, které tam byly už od Kuvajtu napadení. Ještě že jsme vzali s sebou nějaké deky, do kterých jsme se v té noře zabalili. V noci na nás od útočily muchy a vlahý vítr občas zanesl do maringotky i trochu ovzduší od krchova brány;-).

Ráno jsme se opláchli pod pumpičkou narezlou vodou (patrně majitelé napíchli jeden z termálních pramenů) a vyrazili na koupaliště. Na radu majitele bungalovu jsme se vydali zkratkou. Zkratky jsou vždycky problém, především když nevíte, kam vlastně jdete. Z proklamovaných patnácti minut svěží chůze se stala regulérní hodina a když jsme se vyhrabali z houští kousek od vesnice, vypadali jsme jak klony Ramba po několika dnech strávených v divočině.

Termály jsme prošmejdili, ale asi to nebude moje krevní skupina.  Rezavá voda z níž stoupá i v 35 stupních pára, no co to může být za zážitek? O síle zdejší vody mě přesvědčil krátký pobyt v jednom z bazénů, jehož náplň se tvářila jak rezavá gábinka s prošlou záruční lhůtou. Nikdo mi neřek, že do termálů se nové a vůbec už ne světlé plavky nenosí.

Výpravu k pramenům jsme podnikli ještě druhý den. Šli jsme pozdě spát, páč nikomu se do mobilhausu, pokud byl při smyslech, nechtělo. Ráno jsme vyklopýtali z boudy, pod pumpičkou jsme se vydrbali jak se nejlíp dalo a vyrazili jsme už známou zkratkou. Cesta nám tentokrát trvala jen 35 minut. Byla však sobota a staříků chtivých termálních pramenů výrazně přibylo. Do restaurace jsme se nedostali a vlastně nebylo ani kam dát deku..

Vrátili jsme se na základnu, víc nachození jak naplavaní, po krátké poradě jsme zabouchli náš móbilhaus a poštípaní od much a komárů a se zničenýma plavkama jsme po dvou nocích zbaběle odjeli.

Další noc už by se totiž nemusela přežít.

Zimní lenoru odneslo jarní tání.

A protože s jarem přichází nezbytné odkládání nafouklých bund a péřových kabátů, opatrně jsem takhle po ránu vyšťourala zpod postele osobní váhu, dovedně tam skrytou několik měsíců a pěkně po noci vyhládlá jsem na ni opatrně nakročila, abych zjistila, jak na tom jsem. Při vší opatrnosti, kterou jsem do kroku vložila, jsem si nemohla nevšimnout mírného, leč zřetelného váhového přirůstku. Oblíbené kalhoty, od kterých bych čekala spíše podporu, mě v mém podezření jen utvrdily, když se mi zašprajcoval zips a ke knoflíku jsem se vůbec nedopracovala.

Nadešel čas změny.

Spinning a podobné ptákoviny, které provozujou kámošky, na moje tělo nezabírají – potřebuje drsnější zbraně. Domluvený první gejm squashe se trošku zvrhl a z plánované hodiny, ve které jsem měla potit krev, bylo odsportováno s bídou 20 minut a zbytek zabraly společenské konverzace a jiné příjemné věci. Večer jsem si dala stejka, takže místo pár kil vyběhaných jsem ráno zaznamenala, že ručička váhy se nachýlila směrem doprava o dalšího půl kila.

Minulý víkend jsem oprášila bajk. Krátká vyjížďka se opět zvrhla, ovšem tentokrát žádoucím směrem. Místo několika plánovaných prvních jarních kiláčků jsem ujela neplánovaně skoro padesátku a z bajku mě museli téměř v křeči sundávat dva vzrostlí jinoši. Na poprvé po zimě dost dobré, řeklo by se. To by mě ovšem nesměly bolet kolena.

Squash mě ale pustit nehodlá. Včera jsem si pro tento účel koupila nové sálovky a s entuziasmem sobě vlastním vyrazila na další gejm. Tentokrát jsem se k tomu postavila zodpovědně. Půl hodiny jsem běhala a mlátila do míčku, pak jsem pár minut lapala po dechu a znovu. Bylo mi z toho za tu necelou hodinu trochu šoufl, ale co by člověk neudělal pro zdraví a fyzičku, že jo.

Večer jsem nemohla usnout.

Svalový třes se přihlásil o slovo dřív, než jsem mohla zaklapnout dekly. Ze dvou prášků na spaní nezabral ani jeden, tak jsem si střídavě  pouštěla televizi a komp, ve snaze zjistit, co mě unaví dřív a usnu. Takže tentokrát nic.

Prý se ve spánku svalové skupiny pěkně rozleží a tělo si odpočine a nabere sílu. Já jsem ráno pouze zjistila, jaký je to pocit, když někoho od pasu dolů přejede parní válec.

Cesta do kolbenky na vysokých šteklách byla utrpení. Na kancelářské židli se eště sedět dalo. Horši bylo z té židle vstát a jít. Co se už skoro vůbec nedalo, bylo sejít schody. Stal se ze mě dřevěný bohatýr!

Ruce naštěstí nebolí. Takže sedím a píšu. Snad se do další sportovní akce nějak zmátořím a do těch plavek už budu šik. Akorát mě napadá, že ty pauzy k nabrání nových sil jsou čím dál tím delší;-).

Kdo by to byl řekl, že včerejší filozofická úvaha nezvadne s nocí, ale naopak se s dalším dnem rozbují.

Měla jsem dneska jednu z posledních přednášek pro holky, nezadržitelně se blížící ke zkoušce z dospělosti. Zajímavá témata jako motivace, management konfliktu, korupce nebo mobbing zaujaly s bídou polovinu z nich. Ostatní se buď skrytě věnovaly maturitním tématům nebo rovnou zalehly na lavici maskovány některým z doporučených ekonomických časopisů.

Jako bezkonkurenční třídní povaleč se už několikrát ukázala Blažena. A nezklamala ani tentokrát. Při prezentaci na téma motivace mi bleskla hlavou myšlenka na příklad z praxe. Zahulákala jsem na ni, ať nespí a popovídá mi, co by ji motivovalo k vyšším výkonům, potažmo výdělkům a bohatšímu životu. Tak jsem se dozvěděla, že nic, že je jí to jedno, páč ona se dobře vdá. Odmaturuje, na výšku nepude, ale bude doma, případně někam pude. Po cíli jsem radši nepátrala. Doufám, že se neocitnu brzo na nějakém nemocničním lůžku a coby chorého mě tahle vykutálená persóna nebude opečovávat. Myslím, že by mě šoupli rovnou do dřevěného spacáku. Myšlenka motivace se mě sveřepě držela a tak jsem kula železo, dokud eště trochu skomíralo. Zajímalo mě, co svého milému může nabídnou, a vytasila jsem se s dalším životním moudrem, totiž že obecně platí, že rovný rovného si hledá. Zahlédla jsem stopy děsu v jejích očích, nicméně ji to ke kloudné myšlence stejně nenavedlo.

Tak jsem viděla někde na netu horrible článek, že státní maturity z matiky budou asi totální propadák. Přitvrdili. Možná i maturity z jiných předmětů. Taky mě obešla hrůza. Při zjištění toho, jakých výkonů jsou někteří schopni, se obávám, že letos to fakt dopadne hůř, než vloni. Na druhou stranu, i oni už by měli být schopni si uvědomit, že nějaký ten koláč obdrží až poté, co si ho zaslouží a s těma vdavkama… prý muži jsou jako místa k parkování. Ti nejlepší jsou rychle obsazení a zbývající jsou buď invalidní nebo příliš malí.

No, Blaženo, tak se teď předveď.

Tak snowboardový zájezd nám zrušili. Respektive byl zrušen hlavním iniciátorem taškařice s odůvodněním, že on půjde radši tančit. Bodejť ne, starý dancer, co v šedesáti letech vyhrává amatérské taneční soutěže se svou stejně starou chotí, aby si jel kamsi do tramtárie zlámat hnáty. Tůdle. No tak to budem držet palce.

Severské útočiště zatím taky odkládám. Sobi počkají. Všechno je jinak. V kolbence se mi daří a důvody pocitové rozervanosti už taky pominuly. Díky svému současnému zaměstnání jsem poznala pár nových lidí a teďka se ze mě stává novodobý filozof. Koumám, jaké můžou být důvody lidského úspěchu a spokojenosti. Páč jsou lidi, kteří na co sáhnou, se jim daří. Mají dobře placenou práci, úspěchy,  spokojenou rodinu, spokojený rodinný život. Není jich moc. Pak jsou tu druhá skupina. Up and down. Sem tam se něco zadaří, sem tam se něco posere. A třetí skupinka ovšem stojí za mimořádnou pozornost. Pozor, nefachčenka ani hlupáci nejsou předmětem mé úvahy, v hledáčku mám ty schopné, co se marně snaží někam výš se dostat, uspět, vydělávat pořádný prachy,  za ně si pořídit to, co by rádi, třeba se i milovat a množit se ale ono se furt něco žvejká… Na co sáhnou, zmrší. Rodina nestojí ani za psí štěk – pokud teda nějakou vůbec mají. Osobní život? Katastrofa. Nabízí se odpověď notoricky známá – každý strůjcem svého štěstí. O tom fakt nejsem přesvědčena. Asi záleží na tom, jaké dostanem v životě šance a jestli je využijem.  A jestli pro nás zbyla na nebi nějaká ta šťastná hvězda. Fakt může mít jeden člověk v životě tolik štěstí? Nebo naopak smůly? Jak se říká, že čert se dycky vysere na největší hromadu, tak to tak asi bude ve špatným, ale i v tom dobrým slova smyslu. Technická poznámka: Pouze pro ty horší případy pak bezezbytku platí pořekadlo, že na posraného i hajzl spadne.

To by mě fakt zajímalo, esli ten Forrest Gump neměl nakonec pravdu s tím, že nás unáší větřík a osud, ten je nám stejně předurčen.

Letos ta zima nebyla valná. Loňské řádění na sněžných pláních bylo tuto zimu nedostižnou metou – snowboard jsem vytáhla jen pětkrát. Nejdřív nebyl sníh, pak jsem se sněhu sice dočkali, ale nepřišel sám, páč s ním přitáhly mrazy ke dvaceti stupňům a s těma mám od předloňského silvestra špatné zkušenosti. Mimochodem – koleno cítím dodnes a aby toho nebylo málo, tak se mi to nějak rozlízá nahoru nohou. To si dycky takhle vzpomenu na Pepíčka Kemra, jak sípal „to jsem já, tvé stáří“ a obcházejí mě pomalu mdloby.

Ovšem není všem dnům konec. To, že po bývalé kolbence nezůstal jen v srdci šrám, dokazuje neutuchající spolupráce. Poslední březnový víkend jsem se nechala uvrtat  na jednodenní zájezd lyžařů a jednoho snowbordisty do Rakouska. Hned jak jsem se tak rozhodla, už jsem toho litovala. Při  pomyšlení na noční transport do letoviska, polospánek v polosedě a konečně vyškobrtání z autobusu jak po flámu,  pak celodenní pobyt na prkně a navečer odjezd, při kterém konečně přijdou ke slovu po kapsách rozstrkané placatky s rozličnýma lihovinama… to se docela bojím představit si časný ranní nedělní příjezd domů, nedej Bože jestli se mi nepodaří do pátku spáchat daňové přiznání… to abych náhodou na nějakém tom jiném prkně neskončila natáhnutá nafurt.

Ale ještě je čas. Ještě je málo přihlášených. Ještě to pořád můžou zrušit.

Že s věkem přibývá rozvážnosti a rozumu se v mém případě  ukázalo být věštěním z blbé koule.

V pátek oslavovala kolegyně padesátku. Oslava začínala časně, už při poledni. Můj každotýdenní páteční šolich mi tentokrát odpadl a já jsem se mohla nerušeně ponořit do víru oslav. Na pracovních oslavách nikdy nepiju. Tentokrát jsem však tomu zatla tipec. Zpočátku prkenné pokecávání a pohihňávání  partyje se s každou další flaškou čím dál víc transformovalo do bujarého smíchu, chlupatých vtípků a odskoků na cigáro za barák. Přišly na řadu uši rvoucí  zpěvy páteční a kteřísi dokonce v závěru zatančili kazačok na kapotě zaparkovaného starého favorita. Nevím, čí to byl nápad, když byl čas odplížit se tmou domů, změnit lokál a ještě jít na tanec. Motal se mi jazyk i krok i bez hudebního doprovodu. Auto, kterým nás dcera kolegyně oslavující životní jubileum vezla za zábavou, jsme ve vyhlášeném kalamitním stavu museli párkrát tlačit ze závějí, což obnášelo navíc několik pádů do oněch závějí naznak. Do hospody jsme se nakonec zasněžení propracovali.

Tance se toho dne však už žádné nekonaly. Díky Bohu, skupina zrušila produkci, jinak nevím, jak by se mnou ještě případné pohyby na parketu zarámovaly. Místo toho nás nějaký kumpán pozval na dvě šampáňa. Já bleju ze šampáňa i v normálním stavu, natož po půllitru slivovice. Šampáňo jsem proto zanechala kolegyním a pro jistotu jsem si dala kofolu v bláhové naději, že po ní aspoň trochu vystřízlivím. Což se samozřejmě nestalo a já se odpotácela domů. Eště že mi nebylo špatně, páč kvalitní slivovice je kvalitní slivovice to se zas musí nechat.

A jak už to tak u mě po velkém flámu bývá, ráno následovaly černé myšlenky. Ty blbe, to ti bylo třeba! V práci máš nějaké postavení a teď abys chodila kanálama… asi budu muset odejít z práce… jak se tam na mě budou koukat? … letělo mi hlavou. No depka ohromná. Co pak? Co bude? Kde vemu prachy? Co budu dělat? Hodim si mašli.

Že jsem hňup, o tom žádná. Ale asi je důležité vstát a zase se nějak sebrat. Na takové rezolutní prohlášení ještě neuzrál čas. No, tak jsem si se šnuptychlem sedla k netu a tak se koukám, jaký mají jiní lidi problémy, třeba nemocní, nebo ti, co naletěli hajzlovi a mají dluhy, nebo jinak nešťastní a říkám si, když už jsem takový idiot, tak to přece kua nevzdám. Kdyby jsem teda odešla z práce. Dyť jsou jiné možnosti, jak žít, nebo kde žít a pracovat a ne si říkat, že dobře už bylo. Páč tato aktuální depka je jenom prodloužením stresu a depky dlouhodobé, kdy pracuju každý den 12 hodin, jsem furt jak žumpa, tj. nasraná nebo vyčerpaná, hlavně permanentně nevyspaná, prachy, co vydělám, si ani neužiju, páč dávám hlavně mladýmu chemikovi na školu, a taky jsem přestala sportovat, páč na to vůbec nemám čas. A taky už nemám skoro žádný osobní život. A všechno mě přestalo bavit. Tak to zasejc ne.

Dávno jsem pohřbila své sny, že zkusím štěstí někde jinde a teď bych je chtěla exhumovat – plís, žádný komentář o tom, že všude chleba o dvou kůrkách. Ono, když se to nezkusí, tak se neví. Svět není jenom Morava nebo Česko. I když řádí krysa a do některých zemí se už jet za prací nedá. Ale někde přece jenom jo. V nejhorším případě je někde pustý ostrov. Už zase dělám do angličtiny. A oprášila jsem učebnici norštiny. Ne, že bych se hnala do Norska, kam jsem kdysi moc chtěla, ale osud tomu chtěl jinak. Norština je ale trochu podobná Dánštině. A Dánsko nevypadá jako země, kde bych si netroufla něco zkusit. Třeba je to úplná blbost. Ale člověk má mít sny. A já kromě toho snu, aby chemik dodělal výšku, už žádný nemám. A to asi není sen, ale to největší přání.

Možná z toho dánského snu nic nebude. Jako už tolikrát. Zas mě zlomí argumentama. Ale kdoví. Život je tak krátký. A já jsem cvok. Ale jsem střelec, tak se to snad dá pochopit.

V příštím životě chci být meteorolog.

Ještě nedávno nevěštili letos žádnou zimu. Žádný sníh a už vůbec mráz. Zblbli lidi. Zblbli ptáky, kteří z toho bludu nikam neodlítli a začali ráno zpívat.

Naráz meteorologická obec zjistila, že to s týma hicama až takové žhavé nebude a naopak bude mrznout až budou kosti praskat. A takže jo. Původní předpověď jednoho týdne se protáhla do půlky února...

První mrazivé dny byly krušné, ale už si zvykám (doufám, že i ti ptáci). Kostým a šaty mám v kanclu ve skříni a do  kolbenky chodím ve starých leč teplých mikinách, ke slovu přišly i staré vyteplené bagančata a na hlavu hučka. První den mě kolega nechtěl pustit za bránu a když mi ji přirážel přes nosem, zaslechla jsem cosi o tom, že ty socky už neví, kam by se v tom mraze vrtly.

Horší je na tom čoklová.

I ona dostala v prozíravém očekávání sibérie zimní výbavu. Růžový kabátek. Dokud bylo trochu teplejc, nedala se do něho narvat ani za kus paštiky. Teď zjistila, že hubertus trochu zahřeje, tak se do něho za kuropění ochotně souká. První den se v kabátě eště promenádovala a splnila svou venkovní povinnost. Jak s přibývajícíma dnama ubývá ráno stupňů, hubertus nestačí a chtělo by to ještě nějaké trepky, páč dvouminutový špacír je klasicky zakončen kvílením psa doprovázeným průběžným zvedáním různých tlapek a psím pohledem. Jsem měkkosrdcatá. Naberu psa do náruče a kráčim k domovu. Většinou něco z toho, co má venku vykonat, stihne. Dneska však bylo -19 stupňů. Čoklová se dvakrát otočila, přidřepla a pak zas oči, nohy a skok do náruče. Na půlce schodiště sebou začala mlít, tak ji dám na zem, ona se připlíží ke zdi a koukám, že na zemi hovno jak cep!

Nečekaná ranní rozcvička s kýblem a hadrem mi zabrala dalších 10 minut a já už pomalu přestávám rozlišovat, co je tím pravým důvodem, že do práce chodím čím dál tím pozdějc..

Jestli kosa, zmrzlý pes nebo skutečnost, že ranní ptáče jsem nikdy nebyla. Asi kombinace všeho.

Mimochodem, dneska jsem zahlídla na netu novou zprávu. Oteplení a obleva má být už příští týden.

Doufám, že tentokrát se meteorologové nepletou.

Život nabírá prazvláštní směr.

Nová kolbenka, která si zatím nezaslouží toto milé pojmenování. I když… dneska skoro každá práce budiž pochválena. Zatím mám na obživu štígro;-).

Už hůře je na tom moje ségra. Několik let nepracujícího chotě se snaží po 10 letech lenory a vášnivého vztahu s tuzemákem zapřáhnout do práce. Její srdceryvné nářky, že se půjde ožrat, ale aktuálně nemá za co a že se s ním rozvede, jestli okamžitě nezačne hákovat, se míjejí účinkem, páč chlapa měla pustit k vodě dávno, případně mu střelit pár po čuni, aby se zbleskoval a dneska mohlo být všechno jinak. Doporučila jsem jí, ať mu dá mošničku a pošle ho ke tchánům pro almužnu. Ségra, pilně pracující od maturity ve zdravotnictví a sociálních službách, se totiž po více jak dvaceti letech dočkala toho, že jejich zaměstnavatel svým ovečkám velmi opatrně sdělil, že pokud bude nějaká výplata, tak ta za měsíc únor a eště kdoví jestli… dneska nic neobvyklého. Jenže když v rodině vydělává jeden a i ten jeden vypadne, je famílie v hajzlu…

Ex. Tak ten pro změnu dostal padáka. Prý je zaměstnavatel kus hajzla a vydrbal s ním svinsky. Velmi opatrně jsem se dotázala, zda to nebylo náhodou tak, že ho něčím namích a milý ex mu nějakou natáhl... páč známe svoje papnhajmské, speciálně ty, co mají ungarische krev. Tak prý ne. Nicméně, důsledek je tentýž. Ex přestal platit na mladého chemika, který se aktuálně pachtí na lyžích v pícce v Krakonošově a mě jeho povinný lyžařský výcvik s cestou a pár heblama chybějícíma do výbavy lyžaře stál deset tácků.

Tak v té kolbence jsem byla dneska do půl sedmé. Pak jsem odjela slavnostně s haldou papírů domů a po nějaké chvíli mi blesklo hlavou, že jsem možná nezhasla tu vonnou svíčku, co si v kolbeně pálím, páč je tam divné ovzduší – prý ze sádrokartonových stěn (tuším, že se prokousává deskama azbest). Ha. Takže skokem zpátky do auta a valim tam. Dva nevydařené pokusy o odblokování a zablokování boudy, několik telefonátů značka s.o.s., svíčka samozřejmě žádná nehořela, páč ani tam žádná nebyla, páč jsem ji zodpovědně vyhodila do koše.

Takže jsem si zajela koupit dvě piva a tak si je tady popíjím a napadlo mě, že bych si taky mohla nějak postěžovat.. no komu už než tady tomu .. chce se říct papíru.

Tak hlavně že je mír.

A ať mi dají všichni svátek.

Obchod vietnamského spoluobčana. Zboží všeho druhu.

Vlezu tam, páč vždycky něco koupím. Minimálně o pár kaček levnější jar na nádobí nebo kondicionér na vlasy.

Lála se hrabe v sekci potřeb pro kutily. Konečně něco nalézá. Gumicuk! Mě, do té doby neznámá věc, nachází svůj význam. Třicet korun za to chce chlapec vietnamský, platíme a spokojeně se ubíráme do baráku.

Gumicuk je potřebná věc k upevňování jakéhokoliv nákladu kamkoliv. Má na obou koncích jakési výmysly k upevnění a jinak je celý z gumy, takže pruží.. teda většinou.

Tenhle gumicuk se při natáhnutí ani nehnul. Zachoval dekórum a svou původní délku. Čili guma buď:

- zteřela,

- nebo tam nikdy nebyla.

Co s tim? Lála opět nasedá na bajka a vyráží kup reklamovat. Po chvíli se vrací a vítězoslavně mává čímsi kovovým.. vzali mi to! Ale prachy jsem nechtěl! Vzal jsem si pájku!

Pájku…

Jdu se raději  koukat na televizi.

Lála se zaujetím hledá kus tavného kovu, aby novou pájku vyzkoušel. Vždycky jsem chtěl pájet… slyším ho.

To je divné.. ta pájka nemá žádný vypínač.. to se jenom tak strčí do zásuvky… slyším hlášení z kuchyně.

Chvíli je ticho, jen chrastí tavný kov a hrot nové pájky.

… pak se ozve rána a televize zhasne…

Ty vole… slyším hlesnou Lálu. On mi ten konec pájky vystřelil…a pááááááááááálííííííí…

Takže suma sumárum:

1.) Pájka na hovno,

2.) Vyhozená elektrika,

3.) Vypálená díra v kuchyňské lince.

No eště že to nešlo do oka.

Alfu jsem přejmenovala na Lálu, kdoví, proč.. páč si možná rád zpívá, nebo co.

Takže s Lálou jsme vyrazili na nákupy… jeho jsem poslala sehnat nějakou nezbytnost a já jsem vyrazila na nezbytnosti do mé oblíbené drogerky.

Měli v akci nějakou tu vůni do pokoje. Fukar Brís, či co. Občas to foukne do místnosti libou vůni.  Místo 250 jen 180. No nekup to.

Hodila jsem krabičku do košíku a hybaj do baráku. Lála, starý hulič, má byt zamořený nikotinem. Brís se zdál být dobrou volbou do chvíle, než jsem zjistila, že jsem si donesla korpus fukaru, rovněž baterii, která měla být součástí balení, ovšem bez další, nikoli nepodstatné součásti, teda bombičky s vonnou esencí. Špatné denní rozpoložení přispělo k tomu, že jsem byla na pokraji zhroucení. Taková škoda! A já hňup jsem si v obchodě nezkontrolovala, jestli je kýžený balíček kompletní! A aby toho nebylo málo, Lála po příchodu domů zjistil, že ve skříni se ukrývají dva podobné avšak prázdné fukary, čekající pouze na náhradní náplň, aby mohly konat své dílo… Vyhodila jsem prachy tam, kde nejsou okna!!

Hodný Lála, když mě viděl, osedlal bajka, popadnul brís a že to zkusí reklamovat. Účtenku jsem chytře hned po nákupu vyhodila, takže na dobré slovo. Vrátil se po půl hodině. Šťastný výraz ve tváři dával tušit, že jeho mise se neminula úspěchem.

Vrátili mu prachy a za ně koupil jinou náplň do starého fukaru, který doma našel. Zapnuli jsme stroje a blaženě vdechovali svěží vzduch. V mlžném odéru můj zrak padl na účtenku z obchodu, kde proběhla směna… vrácená částka 220,- Kč…

„Kdes byl tu vůni reklamovat??“

„No kde, v Kauflandu přece!“

„V kauflandu??? Tam jsem přece vůbec nebyla! Já to koupila v drogerce!!!“

Kuš.

A druhý den mám maila.

Hádej, co jsem našel pod sedadlem v autě??

Bombičku.

Kde jsou ty časy, kdy jsem trávila poklidné večery u netu a zapisovala příběhy, u kterých jsem se uchechtávala se sklenkou vína.

Hurónské akce do časných ranních hodin. Trmácení se po třech hodinách spánku do kolbenky. Jo, život se změnil. Třešně už nezrajou, jako kdysi. Kolbenka, družka moje věrná, mele z posledního. Ještě ji čeká rok života. Pak splyne s jinou kolbenkou, ale už se jí nikdy nebude takhle říkat. A já tam asi nebudu.

Těžká doba si žádá změnu. Zatím pořád zahřívám židli, či spíše židle – ne tak kvůli velkému zadku, ale spíše velkému vytížení;-) v kolbence, ale nové obzory se otevírají a já se jim nějak extra nebráním.

Nejprve se pro mě otevřely brány realit.

Nabídka dohozená kolegyní se zdála býti lákavou. Malování astronomických výdělků a růžové perspektivy makléřiny ze mě udělaly potenciálního dravce na poli realit. Absolvovala jsem nějaké školení a zkontaktovala pár lidí. Většinou mi bylo odpovědí: my žádnou realitku nechceme! Nedala jsem se odradit a zkoušela to dál. Sorry, ale všechny mé další pokusy o náběr kvalitní nemovitosti skončily tam, kde nejsou a nikdy nebyly okna.. ;-). A poslední rána pro mé odhodlání byla, když mi pár souputníků přiznalo, že za půl roku jejich makléřského působení se jim podařilo stěží nabrat pár rozpadlých kuč, z nichž se jim nepodařilo žádnou prodat a jediným výsledkem jejich podnikání byly náklady za reklamu, provoz a platby frančízantovi.. Poslední zbytky entuziasmu mi vzal fakt, že na každém rohu visí billboard s vysmátým makléřem a několik mých přátel se prodeji realit věnuje. Méně či ještě míň úspěšně.  Tehdy jsem vzdala myšlenku na realitní dráhu.

Okolnosti nás k tomu někdy přitlačí. Musela jsem si potupně přiznat, že nejsem pravý obchodník a neumím plamenně hovořit k potenciálním zákazníkům. Náboráři by řekli, že je to moje chyba. Ať. Tedy prodej baráků přenechávám jiným a smiřuju se s tím, že bavorákem asi nikdy jezdit nebudu.

Baráky se mě ale pustit nechtějí.

Všude kolem řádí krysa a práce prý není. Pracáky praskají ve švech a pracovní nabídky nepřicházejí. Nu, jak komu…

Další nabídka přišla opět z oblasti realit. Nikoliv nechat se zapřáhnout na své vlastní triko a sypat jiným, nýbrž být v pozici zaměstnance. Jiná firma, stejné město. Podmínky, o nichž se mi v kolbence ani nesnilo. Tedy, abych uvedla na pravou míru, snilo. A marně. Má to ale háček… Spíše hák.. chtějí po mě nástup od října. To nestihnu, leda bych překopala zákoník práce. Nevím, zda mě šéf na dohodu pustí a ani nevím, zda nechci s kolbenkou dojít do posledního dechu. Měla jsem se narodit v Japonsku, páč jsem stejně jako japončíci loajální k práci (i když skočit z okna kvůli vyhození z práce je podle mě fakt blbost;-). Možná až nezdravě.

Do úterka mám čas na rozmyšlenou. Ovšem, nesmím zapomenout, že ten, co chvíli stál, už stojí opodál. A týká se to nejen exmanžela, ale i nabídek práce.

Termín zahájení sčítání lidu klepe na dveře, takže i já jsem si vyrazila z kolbenky dříve, abych stihla na poště převzít veledůležité formuláře.

Sčítací komisařka číslo xy navštívila mé bydliště již dvakrát, bohužel však v čase, kdy je člověk obvykle v práci, takže mi nechala lístek, ať si vyzvednu laskavě formuláře na kontaktním místě. Proč ne, myslím si. Aspoň se nemusím zdržovat, vemu papír a pak to vyplním na netu.

V půl čtvrté vybíhám z kolbenky a mířím na kontaktní místo. V čekárně jsou čtyři lidi. Vevnitř asi jeden. Čekám. Za deset minut vylézá chlap s lejstrem. Další! Ozve se zevnitř. Tak jde druhý chlap, po něm babka, výrostek s knírkem, další babka.  Půl hodiny v čudu. Babka se souká ze dveří. Další!

Odhodlaně vstupuju dovnitř, v ruce přichystaný průkaz občana.

„Dobrý den, jdu si pro formuláře na sčítání lidu“.

„Sedněte si, to bude na dlouho,“ dí úřednice a hrabe se v hromadě papírů.

Na dlouho.. myslím si.. co je na dlouho? Najít mě podle rodného čísla, zapsat, že mi dává dva cáry papíru…

„Kde bydlíte?“, vyštěkne.

Spořádaně sděluji město a číslo popisné domu.

Baba zahrabe v papírech.

„Číslo vchodu?“

„Nevím. Na co číslo vchodu?“ kroutím hlavou.

„To tady musím napsat, jinak vám to nedám,“ baba zvyšuje hlas. „Tak aspoň číslo bytu,“ dodává smířlivě.

„105,“ usmívám se, nic zlého netuše.

„To není číslo vašeho bytu!“ zvedne hlas.

„Jak není číslo mého bytu??? Vy víte, jaké já mám číslo bytu??“. Začínám se dostávat do varu.

„Takové číslo v tom domě není!“

No to se dozvídám noviny! "Takže já mám na smlouvě o bytu, na inkase, na elvéčku, na všech dokumentech číslo bytu 105 a vy tam to moje číslo nemáte?"

„Tady do toho formuláře se píše jiné číslo,“ poučuje mě baba.

„Jaké jiné číslo?“ zvyšuju hlas tentokrát já.

„Statistici mají jiné číslování!“

A kurva!

"Tak ať si to vypíší statistici sami ne?? Proč se mě vyptávají na můj byt, s mojím číslem a chtějí tam jakési číslo jiné? Svoje???"

Otevírá se mi kudla v kapse. Nechci se hádat. Fakt dneska ne.

„Helejte, dejte mi ty papíry  a já si to vyplním doma na netu sama," natahuju ruku s občanem.

„To nejde! To si tady musím zapsat a pak vám to teprv můžu dát! Jenže když někdo ani nezná číslo vchodu… “ pronáší s úšklebkem.

Nevěřím vlastním uším. „Číslo vchodu, milá paní, po mě NIKDY NIKDO nechtěl! Číslo domu a číslo bytu ano a to jsem vám již sdělila. Takže je mi líto, nic dalšího nevím, takže se asi budete muset obejít bez něj!“

Kudla v kapse se otevírá  o něco víc.

Baba brble. Poslední smířlivý pokus z mé strany. Fakt se nechci hádat.

„Tak jak je to s tím číslem?“ ptám se.

„A v kterém patře bydlíte?“

„V prvním.“

„Kolikátý je váš byt, když vejdete do vchodu?!

„No to už si snad děláte srandu ne?? To zajímá KOHO??? Vím já? Nezajímají mě jiné byty, navíc v baráku, kde je 125 bytů a já mám vědět, kolikátý je ten můj? Z které strany mám počítat??“

„Doprava!“

„Doprava? A proč doprava, když se v tom vchodě dá jít i doleva?? Dobrá tedy, jedem doprava.  Tak to je asi číslo 3, ale vzhledem k tomu, že jsem v prvním patře, tak asi to bude číslo 6.. a vememe – li v úvahu, že se jedná o pavlačák, ve kterém jsou byty na obě strany, doleva i doprava, pak to může být i číslo 11 nebo také číslo 15.. můžete si vybrat! A jinak mám sto pět!!“

„Vy mě vůbec nechápete! To není vaše číslo!“

„Ne, to je totiž vaše číslo!“

Kudle uletělo péro.

Zuřím. Odcházím. Bez pozdravu. Třískám dveřma. 20 minut ztraceného života.

Tak. Nechala jsem se unést. Totální blbostí úředníka, který za to možná tak úplně nemůže. Dostihla mě cypovina největšího kalibru, když už jsem si myslela, že větší nesmysly, než mě v poslední době obklopují v kolbence, mě jen tak nepotkají. How wrong I was!

Absurdistán se opět projevil.

Totálně vyhozené státní peníze. Co státní! Peníze daňových poplatníků! Jiná čísla bytů, čísla vchodů – nač??  Na co, kurva, platíme úředníky na katastru nemovitostí? Je to vůbec k něčemu? Když teď blázen statistik ruku v ruce s pošťákem si vymýšlí numera, jak se jim zlíbí? Jen tak mimochodem, koukám na výpis z katastru nemovitostí, mám tam správné číslo baráku a mám tam číslo bytu. 105. kua, tak jaké číslo bych jim ještě měla dávat?

Tak kdo je tady blázen??

To by mě zajímalo, kde to vlastně těch deset let bydlím... No, musím konstatovat, že velmi pravděpodobně nedostanu svůj list, pokud nezjistím číslo vchodu a bytu. A to se fakt nedá.

To mi poser nohy. To abych si přichystala deset tácků;-).

Touha začít žít zdravě po pětatřicátém roku věku začíná přinášet své ovoce;-).

Připomenu si několik historických okamžiků amatérského sportovce, které by měly být zároveň varováním pro ty se stejnými choutkami a chatrnější tělesnou schránkou.

Loni na jaře při sběru proutků na šmigrust se mi podařilo na mirném kopečku přeletět přes řidítka. Zapomněla jsem, jakou sílu mají kotoučové brzdy;-). Hlavu zachránila přilba, koleno dostalo první zásah.

Na inlajnech o několik dní později:

Velkou rychlostí vjíždím do zatáčky. Za ní prudší sjezd. V něm do protisměru dýchavičně stoupají na inlajnech dva souputníci. Evidentně jsou na tom s inlajnovým jezdectvím hůř než já… bohužel, z kopce mají brusle větší rychlost a abych se vyhla přímo na mě mířícímu důchodci, který se mi evidentně vyhnout nehodlá, vrhám se po hlavě na trávník. Krycí manévr zachraňuje palicu, nikoliv však po ní následující koleno a na něm džínové kraťasy. Můj oblíbený sportovní úbor šel do kopru a koleno do obvazu.

Léto vyléčilo všechny rány. Vlastně jedna přibyla. Výklopník na Baťáku, při country zábavě, byl svědkem, jak mi při nočním běhu na WC na všudypřítomném bahýnku poněkud podklouzla noha a do bárky, která byla té noci mým útočištěm, jsem se dobelhala se zkrvaveným kolenem, kvůli kterému jsem nemohla celé léto nosit sukni…

A napadl nám sníh. Takže hurá na snowbord!

Silvestrovskou vyjížďku jsem tu už popisovala. Sotva se otloukané koleno trochu probralo k životu, dostalo stahovačku a chránič a vyrazila jsem znovu. Tentokrát byl boční náraz mírný, ovšem do systematicky  pochroumávaného kolena dostačující. Dokonce jsem s otokem vyrazila na ortopedii, kde mi bylo sděleno, že zlomenina žádná, voda v koleni taky ne a na ten mírný otok by mi dali ortézu, ale akorát není skladem;-). Takže jsem si koupila nové chrániče a vyrazila opět na bílé pláně. Další pád na koleno ztlumil kvalitnější chránič a otok do rána zázračně zmizel. Zato nemůžu skoro hýbat pravou rukou v rameni. Patrně natáhlý sval z vleku;-).

Zem to vytáhne, opakuju si furt dokola omletou povídačku optimististů, co jsou dávno pod drnem. Mažu to ibuhepou a další týden vyrážím opět  trénovat své snowboardové umění.

Je teplá noc a hezky větrno. Čerstvý noční vzduch se opírá do kapuce a já bravurně vyjíždím na kotvě na pahorek a libuju si v tom, že jízda na vleku mi oproti předchozímu roku jde. Připínám prkno a dřív, než chci, se to nějako samo rozjíždí na nástupní plochu… prrr malá! Snažím se máváním rukama zbrzdit rychlé sportovní náčiní. Malá jaksi  nezastavuje a já se najednou překvapeně usmívám. Dobrý. Nic to není! Prkno jak neřízená střela však nabírá na rychlosti a v dalším okamžiku mi zamrzá úsměv na rtech. Vyrostla přede mnou malá terénní nerovnost, prkno se vřítí  přímo na ni, já nestihnu včas správně zahranit, přichází výstavní zásek a díky fyzikálním zákonitostem sebou prásknu jak žehlicí prkno… dopad na hrudník mi skoro vyráží dech a div ne i nově spravený zub;-). Hlavu zachránila pouze terénní prohlubeň za hrbolem, kam mi elegantně odletěly brýle, švihácky nasazené na přilbu… Hodila jsem tam výstavního tygra.

Hrabu se z ďolíku, nemůžu pořádně dýchat, bolí mě žebra a do očí se derou slzy. Navíc mám na sebe vztek, že už mi není dvacet, jsem sportovní antitalent a dělám ze sebe tady geroja a nejradší bych se sebrala, prkno hodila do závalu a šla si sednout do té hospody, kde mě svého času taky ošlehávaly větry. Ovšem, jen ty kavárenské.

Skřípu zubama a z posledních sil se zase hrabu na vlek. Pár jízd a už mi to zase jde. Několik Alfových připomínek a už se mi daří oblouky, jak maj. Fičím svahem, pěkně si je tam kroutím a potutelně se usmívám těm, co je objíždím a kteří se snaží sjet lístkem poprvé svah. A padají! Vosička, tygr…  A najednou mi je jedno, že štyrycítka na krku. Ono mě to totiž vlastně hrozně baví. I když to někdy kurevsky bolí;-). A druhý den dycky.

Akorát doufám, že se ze mě díky mé vrozené šikovnosti nestane druhý ten kulhavý šlechtic;-)-

Silvestra moc neslavím, podle mě je to den jako každý jiný. Nevím, co je tak velkolepého na tom, že je zase jeden rok fuč a přeživší živý tvor je zas o rok starší.

Letošní silvestr proběhl na horách, kde jsem před rokem překvapivě nalezla jistý, mě do té doby neznámý druh zábavy, a to snowboarding. Pravda, po tom roce nejsem žádný závodní jezdec a možná je vůbec odvážné o mě jako o jezdci hovořit, ale fakt je, že jaksi na tom prknu svahy sjíždím. A baví mě to.

Den před silvestrem jsem nastoupila na nejprudší svah v mém životě. Ono jich zas tak moc eště nebylo. První jízdy jsem správně zvládnutou technikou pádů proválela, po této rozcvičce ovšem zaválela. Jedna jízda se mi povedla luxusní s krásnýma obloukama a ta mi zvedla sebevědomí a hladinu adrenalinu. A rychta! Hned při té další jsem  na umrzlém sněhu v -15 stupních sebou sekla tak, že to odneslo koleno. Mírně teda. Ale pro ten den byl s ježděním ámen. Na silvestra jsme sháněli stahovací obinadla a něco s heparinem, páč co dělat v horách, kde jsou ideální podmínky pro zimní sporty, než být na tom sněhu? Naštěstí se to dalo i s mírně oteklým zafačovaným kolenem. Ovšem adrenalin toho dne zůstal skryt.

Zajímalo by mě, jestli platí, že jak na nový rok tak po celý rok… jestli jo, tak potěš Pánbůh, páč to už mi zase mi okřálo a lehkomyslně už bez fáče hurá na svah, sic mírnější, ale vo to vo to nic…  znovu jsem sebou sekla na to samé koleno, odbelhala se o poznání v horším stavu k autu a rozhodla se pár dní si dát voraz, estli se teda nechci nadobro zmrzačit. A to nechci, páč felčaři nám houfně utíkají a nemocenské i platy krátí, takže budu muset eště nějakou dobru pohromadě vydržet.

Tak vám všem do toho nového roku vinšuju štěstí, lásku, pevné nervy. A jak řikám, hlavně neochořet, páč felčarů bude jak šafránu. Hrobníci zatím jsou;-).

A držte se.